Jak proměnit domácí bojiště ve fungující tým?

Rozhovor s lektorkou Nenásilné komunikace Bárou Herucovou, která dokáže nahlédnout pod hladinu našich každodenních sporů a ukázat nám, jak mluvit tak, abychom se navzájem nezraňovali, ale skutečně si naslouchali.

Máte někdy pocit, že vaše domácnost připomíná spíše krizový štáb než oázu klidu? Že i banální debata o špinavém nádobí nebo nevysátém koberci dokáže zažehnout požár, který hasíte několik dní? Nejste v tom sami. Domácí práce a péče o rodinu jsou sice pragmatické záležitosti, pod jejich povrchem to ale často bublá emocemi, nepochopením a skrytými očekáváními.

Bára se dlouhodobě věnuje transformaci toho, jak spolu komunikujeme, uvažujeme a jak prožíváme své vztahy. Pomáhá jednotlivcům, párům i rodinám rozplétat zažité vzorce, zbavovat se vnitřních diktátů typu „musím“ a „měla bych“ a objevovat to nejpodstatnější: naše skutečné lidské potřeby. Věří, že zdravé vztahy stojí na vzájemném propojení a na tom, že každý člověk touží ve svém domově zažívat pocit, že je viděn, slyšen a brán vážně.

Pohodlně se usaďte, udělejte hluboký nádech a pojďte spolu s námi zjistit, jak začít budovat domov postavený na respektu a opravdovém spojenectví.

Tabulky fungují až na samém konci

Roman: Báro, když se řekne férová domácnost nebo audit domácích prací, spousta z nás si představí tabulku, kde se začnou odškrtávat úkoly. Ty ale učíš Nenásilnou komunikaci (NVC). Proč to podle tebe nezačíná u té tabulky, ale mnohem hlouběji?

Bára: Protože když učíme nenásilnou komunikaci, jde o změnu vzorců nejen v tom, jak mluvíme, ale i jak myslíme. Celý ten proces vyvěrá z našeho vnitřního světa, promítá se do slov, pak do vztahů a až úplně na konci do systémových věcí – jako je fungování rodiny nebo to, jak společnost vnímá domácí práci.

Martina: Jak se ta změna myšlení projevuje v praxi, když mám pocit, že doma padám na pusu?

Bára: Prvním krokem je rozpouštění vnitřních „měla bych“ a „musím“. Třeba takové to: „Měla bych každý den povysávat,“ nebo „Měla bych péct domácí chleba.“ V NVC tato nefunkční „musím“ proměňujeme na „chci“, protože tím naplňujeme nějakou svoji skutečnou potřebu nebo záměr. Neznamená to nutně, že se ty věci přestanou dít. Ale když odhalíte, že za vysáváním je vaše vlastní touha po čistotě, harmonii nebo zdraví, zmizí z toho toxický dojem povinnosti.

Roman: Znamená to, že já i moje partnerka máme stejné potřeby?

Bára: Všichni lidé na světě sdílejí stejný set hlubokých lidských potřeb. V konkrétní situaci sice můžete mít aktivní každý jinou potřebu, ale jsme schopni si navzájem porozumět, protože tu kvalitu známe odjinud. Ty možná nezažíváš tak silnou potřebu pořádku v kuchyni, ale zažíváš ji v autě, v počítači nebo v pracovních e-mailech. Na úrovni potřeb se lidé dokážou krásně shodnout – všichni rozumíme tomu, co je to klid, bezpečí nebo čistota.

Když se z potřeb stanou výmluvy

• POTŘEBA (Chci zažívat férovost) ➡️ Vede ke shodě a pochopení
• STRATEGIE (Ty teď hned vyneseš koš) ➡️ Vytváří bojiště a konflikty

Když úklid ustoupí „dobrodružství“

Martina: Pojďme v tom úklidu dál. Co když má žena vyšší laťku čistoty než muž? Dalo by se říct jinou potřebu čistoty?

Bára: Jednoduše muž může místo potřeby uklizeného prostoru preferovat odpočinek, lehkost, jednoduchost nebo touhu zažívat klid. Když něčemu říkáme „ne“ (např. nejdu uklízet), často tím říkáme „ano“ jiné své potřebě – třeba jdu si hrát s dětmi na zahradu a zažívám dobrodružství.

Martina: To ale zní jako skvělá munice pro vymlouvače! „Já teď uklízet nebudu, protože si zrovna potřebuju naplnit potřebu dobrodružství.“

Bára: Zakladatel NVC Marshall Rosenberg říkal, že nejsme schopni nikoho nic naučit ani ho/ji změnit. Tady je ale naprosto klíčové si uvědomit, že v partnerství jsme jeden tým a chceme společně fungovat. Pokud tam není vzájemný respekt a opravdová snaha chápat potřeby toho druhého, celé to dříve nebo později přestane být zvládnutelné.

Pokud si všimnu, že partner tohle využívá jako výmluvu nebo nedodržuje dohody, můžu mluvit o dopadech na mě. Přijdu a řeknu: „Když se tohle děje, zažívám frustraci a lítost, protože moje potřeba férovosti, respektu nebo toho, že dohody platí, není naplněná.“ Pak teprve můžeme společně hledat novou strategii. Možná se mu nechce uklízet odpoledne, ale klidně to udělá ráno. Strategií je nekonečno, ale základem pro jejich zdárné hledání je to, že jsme schopní  se potkat na úrovni potřeb.

Martina: Kam do toho tedy zapadá náš audit domácnosti?

Bára: Audit sám o sobě vám ty strategie nedá. Je to ale skvělý nástroj pro sladění pozorování – přinese vám fakta o tom, kdo co reálně dělá. Pak si můžete spolu sednout a říct si: „Aha, děláme toho fakt hodně a je to vyosené směrem k jednomu z nás. Povede se nám tři věci z těch sedmi škrtnout nebo přerozdělit?“ A hledáte, jestli dokážete činnosti úplně vymazat, nebo je zvedne někdo jiný, nebo se kompletně promění forma vaší strategie – třeba že si koupíte myčku, abyste netrávili hodiny mytím nádobí.

Přetížení a „baterky“: Jak otevřít těžké téma?

Roman: Mně se stalo, že si moje žena poctivě odmakala pojmenování svých potřeb, přišla za mnou a vyvalila je na mě s tím, že nejsou naplňovány. Strašně mě to zahltilo. Moje první reakce byla stažení se, druhá pasivní agresivita. Jak s něčím podobným přijít, aby to toho druhého nesemlelo?

Bára: Klíčové slovo jsou kapacity. První věc je zhodnotit, kdy a kde tu debatu vedu – v deset večer bez varování to fakt není nejlepší. Je potřeba žádat o souhlas s konverzací. Říct: „Mám záměr posunout náš vztah k větší férovosti. Něco jsem si k tomu promyslela. Myslím, že na to budeme potřebovat aspoň hodinu, kdy na to budeme mít sílu. Kdy si ten čas najdeme?“

Martina: To potvrzují i terapeutky. Ženy často přicházejí s obrovskou urgencí z toho, co si přečetly na sítích nebo slyšely v podcastu. Jsou v úzkosti, že dělají všechno blbě, a pak ten stres nevědomky přenesou na muže, který jde hned do defenzivy.

Bára: Přesně tak. Je potřeba si uvědomit, že to nevyřešíte v jedné konverzaci. Jděte po malých kouscích, ověřujte si porozumění a ptejte se na dopad: „Jak tomu teď rozumíš? Co to s tebou dělá?“ Když vidím, že partner nebo já už nemůžeme, udělám dva kroky zpátky. Zpomalení konverzace může být velmi užitečné pro vzájemné porozumění. Velká témata nasedají třeba na vzorce z dětství i na společenské tlaky (třeba „kluci přece nepečují“), což vyvolává obrovské emoce a unavený systém to hned zahltí.

Těžké kalibry: Peníze a neochota slyšet

Roman: Pojďme rozebrat konkrétní situace. První modelový příklad: Žena přijde s vyplněným auditem, že je přetížená, a chlap jí řekne: „To se ti jenom zdá. Vždyť já se taky nezastavím.“ Co s tím?

Bára: Záleží na tom, kolik má žena v tu chvíli vlastní kapacity.

• Plná kapacita: Přeloží si jeho útok do pocitů a potřeb a zareaguje empaticky: „Cítíš nějakou lítost nebo bys potřeboval uznání za to, jak moc dřeš?“
• Střední kapacita: Popíše své prožívání přes fakta: „Slyším tvou stranu, ale když se dívám na náš audit a u většiny věcí jsem napsaná já, jsem frustrovaná a chtěla bych větší férovost.“
• Nízká kapacita: Postará se o sebe a/nebo hovor bezpečně odloží: „Slyším tě, ale na tuhle konverzaci teď vůbec nemám sílu. Pojďme si o tom promluvit zítra.“

Roman: Přijde mi, že ta tíha za správně otevřené téma leží pak hlavně na ženě. To ale asi není v pořádku. Jak by to měl muž správně přijmout?

Bára: Většinou uděláte to, že řeknete: „Já tě slyším, ALE...“ a okamžitě začnete mluvit o sobě. Chcete-li, aby se druhá strana cítila pochopená, pomůže nejdřív parafrázovat, co říká ona, bez vlastního ega a obhajoby. „Já tě slyším. Mluvíš o tom, že jsi zahlcená.“ Až když ona řekne „Jo, to je ono,“ zažije pocit vyslyšení a uvolní se prostor pro váš pohled. Můžete pak vědomě říct: „Dneska dám prostor tobě. Taky mám něco, co bych rád zvedl, ale to můžeme nechat na zítra.“ Dobré je si uvědomit, že tenhle styl komunikace se dá naučit – nejde to samo.

Roman: Druhým evergreenem v rodinách je argument: „Já vydělávám peníze, ty pracuješ doma, takže domácnost je tvoje zodpovědnost.“ Jak rozklíčovat tohle?

Bára: Diskuze by neměla být o tom, kdo kolik udělá úkolů nebo přinese peněz, ale kdo a kdy má možnost úplně vypnout a být pánem svého času. Člověk v práci po osmi hodinách zavře dveře a má volno. Péče o domácnost a děti je nonstop zápřah a z toho pramení ta největší frustrace. Pomáhá ty věci zviditelňovat. Nechat je toho druhého zažít. Barack Obama kdysi jeden víkend chodil za svou ženou s notýskem a zapisoval si úplně všechno, co dělala. Prý to s ním hluboce pohnulo.

Martina: Báro, na rovinu. Co když ten druhý na žádnou debatu vůbec nechce přistoupit? Každý argument smete ze stolu, potřeby znevažuje a má dojem, že když nosí peníze, má hotovo. Co dělat pak?

Bára: Všechno, o čem se tu bavíme, funguje pro lidi, kteří jsou ochotní přistoupit na to, že se mají rádi, jsou jeden tým a chtějí si vycházet vstříc a tedy rozumí, že vzájemná komunikace je toho nezbytnou součástí. Pokud tam ochota a kapacity absolutně nejsou, na individuální úrovni s tím moc neuděláte. Pořád existují různé možnosti jak k tomu přistoupit, jen jsou třeba náročnější: je zcela legitimní z takového vztahu odejít, pokud to ale z jakéhokoliv důvodu nechcete nebo to teď pro vás není možné, tak lze hledat strategie pro naplňování potřeb, které nezahrnují zapojení od partnera – podpůrný systém se dá budovat různě. Třeba to znamená oslovit další členy rodiny, nebo kamarády a známé, nebo instituce či placené služby. Důležité je nezaseknout se v představě, že je možné toho druhého změnit, pokud sám nechce.  

SEDMERO pro férový domov a lepší porozumění

1. Oddělujte potřeby od strategií
Všechny lidské bytosti sdílejí stejné hluboké potřeby (klid, čistota, uznání, bezpečí). Konflikty a hádky doma nikdy nevznikají kvůli nim, ale až na úrovni strategií – tedy JAK, KDE, KDY a KDO tyto potřeby naplňuje. Jakmile se přestanete hádat o konkrétní činy a pojmenujete nejdříve podstatu (potřebu), snáze najdete porozumění, díky kterému je spolupráce na hledání řešení snadnější.

2. Hlídejte si „trychtýř kapacit“ a stav baterky
Schopnost konstruktivně komunikovat závisí na tom, kolik kapacity zrovna váš nervový systém a tělo mají. Zaveďte si doma jednoduché vyjadřování aktuální energie v procentech, jako když se díváte na baterii v telefonu. Pokud má jeden z vás 47 % a druhý jen 3 %, je jasné, kdo dnes komunikaci nebo večeři raději nepovede. Je naprosto v pořádku říct, že na těžké téma zrovna nemáte sílu, pokud navrhnete termín, kdy se k němu vrátíte.

3. Žádejte o souhlas s konverzací
Zásadní vztahová témata a audity domácnosti vyžadují příznivé podmínky, aby vedly k produktivním výsledkům – bez varování, s únavou a v deset večer to spíš není ta správná doba. Než na partnera vyvalíte své potřeby, požádejte o svolení k hovoru. Pojmenujte svůj celkový záměr a domluvte si čas, kdy budete mít oba dostatek sil se tomu v klidu věnovat.

4. Držte se pravidla „Connection before correction“
Jakékoliv hledání řešení pragmatických problémů, rozdělování úkolů nebo napravování chyb se děje s jinou kvalitou spojení, když tomu nejdříve předchází lidské napojení a vzájemné slyšení. Když skočíte k řešením a strategiím příliš rychle, vaše nervové soustavy se minou a odejdete z konverzace s pocitem nepochopení. Chcete-li, aby se partner/ka cítil/a slyšen/a - zůstaňte déle pozorností u něho/ní, a třeba nejdříve bez obhajování parafrázujte, co vám říká.

5. Pomozte si kartičkami pocitů a potřeb
Odpovědět z hlavy na otázku „Co vlastně teď potřebuješ?“ je pro unavený mozek extrémně těžké. Udělat výběr z hotového seznamu je ale mnohem snazší. Využít můžete Kartičky pocitů a potřeb, které jsou na webu Nenásilné komunikace volně ke stažení jako PDF, případně pro tento trénink můžete využít i jejich mobilní/webovou aplikaci nebo tištěnou verzi.

6. Nebojte se konfliktů, ale eskalujte je konstruktivně
Konflikty nemusí být destruktivní, v partnerství jsou často velmi užitečné a důležité, aby přinesly nezbytnou změnu. Pokud se doma potýkáte s tím, že se debata nikam neposouvá, přečtěte si článek přímo od lektorů NVC Jak a proč eskalovat konflikty, který vám ukáže, jak konflikt otevřít zdravě.

7. Zviditelňujte neviditelnou práci a skutečně pouštějte kontrolu
Péče o domácnost je nonstop proces bez jasného konce, což z ní dělá největší zdroj vyčerpání oproti ohraničené práci v zaměstnání. Pokud partner nevnímá, co všechno péče obnáší, zviditelněte svůj den – například si po vzoru Baracka Obamy poctivě zapište do notýsku každou drobnost, kterou během víkendu uděláte.

Báro, moc děkujeme za rozhovor!

Čtenáři a čtenářky, našli jste v něm jednu věc, kterou doma vyzkoušíte? Napište nám.

Srdečně zdraví

Roman a Martina

P.S.: Doporučujeme také další rozhovory s Bárou Herucovou:

Baví vás rozhovory jako tento s Bárou?

Chcete, abychom dál do světa posílali informace o dělbě rolí v našich domácnostech a vás zásobovali užitečnými tipy?

Podpořte naši práci, abychom ji mohli dál dělat! Děkujeme.

Letní série workshopů pro rodiče malých dětí v Praze

Studio Alta nás zve na sérii workshopů Příběhy nukleárních rodin (Jak se v Česku pečuje) pod vedením Mariky Smrekové

Místo: Dětské hřiště Hravá Tusarka (Park Tusarova, Praha 7 – MAPA)
Hlídání zdarma!

1. setkání – Každodennost péče, 22.6., 16:00-18:00
Společně budeme mapovat, jak vypadá běžný den pečující osoby a kde vzniká únava, izolace i drobné nebo větší radosti. Pojmenujeme překážky kontaktu s ostatními lidmi a otevřeme sdílení v bezpečném prostředí.

2. setkání – Vnitřní svět v ulicích města, 27.7., 16:00-18:00
Zaměříme se na to, co prožíváme, když s dětmi vycházíme z domova do veřejného prostoru – v myšlenkách i v těle. Pomocí psaní a sdílení budeme hledat momenty kontaktu, napětí i (ne)viditelnosti.

3. setkání – Jak vykročit ze zajetých představ?, 31.8., 16:00-18:00
Budeme si společně představovat, jak by mohla vypadat podpůrná síť kolem nás – lidé, místa i instituce. Propojíme zkušenosti z předchozích setkání a budeme hledat konkrétní možnosti změny.

4. setkání – Malé kroky, 15.9. , 16:00-18:00
Zaměříme se na to, co je reálně možné změnit v každodennosti – individuálně i společně.Vytvoříme malé, konkrétní kroky, které mohou posílit kontakt, podporu, viditelnost a sdílení.

Přihlásit se můžete na jeden či na všechny: