Kateřina a Filip

Jak zvládají logistiku kolem šestiletého syna Jáchyma, proč nahradili počítání času takzvaným vyvažováním stresu a co dělají, když selhává sousedská a institucionální podpora?

Rozhovor s Kateřinou a Filipem Eklovými ukazuje, že sdílená péče o dítě a domácnost nevyžaduje dokonalý systém pravidel, ale spíše ochotu komunikovat a pochopit odlišné povahy.

Proč jít s kůží na trh

Proč jste se vlastně rozhodli podělit o svůj příběh s Férovou domácností?

Kateřina: Dlouhodobě mě překvapuje, jak naše společnost vnímá péči o děti. Na jednu stranu všichni chtějí podporovat porodnost, ale jakmile se dítě narodí, najednou to přestává být celospolečenská záležitost. Po narození syna jsem slýchala reakce typu: „Udělali jste si děti, tak se o ně starejte.“ S Martinou z Férové domácnosti jsme se potkaly v komentářích na sítích a dohodly se, že o našem modelu péče promluvíme.

Filip: Vidím ve svém okolí řadu lidí – otců podobně starých dětí – kteří se k rodičovství staví velmi liberálně a proaktivně. Ale pak taky vidím, jak jsou vyděšení, když má jet jejich žena na víkend pryč a oni mají zůstat s dítětem sami. Rád bych ukázal, že sdílená péče jde dělat jinak a že je to vlastně fajn.

Management rizik vs. strach z vyhoření

Kdy a z jakého důvodu u vás padlo rozhodnutí, že péči o dítě budete opravdu sdílet? Zní to jako velmi promyšlený krok.

Kateřina: Z mé strany to byl čistě racionální proces, takový management rizik už dávno předtím, než mě Filip požádal o ruku. Viděla jsem u své mámy, jak byla dlouhá léta doma s dětmi náročná. Já jsem hodně aktivní, extrovertní člověk a věděla jsem, že bych psychicky nezvládla být zavřená tři roky doma. Hned od začátku jsme se s Filipem shodli, že náš model bude jiný.

Filip: U mě to racionální naopak vůbec nebylo. Byla to spíše stresová reakce na mé blížící se pracovní vyhoření a snaha přehodnotit priority. Navíc jsem úzkostný člověk a bál jsem se, že dopadnu přesně jako ti vyděšení otcové, kteří prchají před přebalováním. Tomu jsem se chtěl vyhnout. Když se pak Jáchym narodil, sešlo se víc věcí – lockdowny, dodělaný pracovní projekt a dědictví bytu – takže to přirozeně vyplynulo tak, že jsem s ním postupně zůstával doma více já.

Kateřina: Ale ze začátku tam ten tvůj strach z péče opravdu byl! Pamatuji si, jak jsme přišli z porodnice, Filip měl malého poprvé přebalit a úplně se klepal, že ho nějak zlomí. Musela jsem mu dát prostor a vědomě ho podpořit slovy: „Hele, včera jsem se taky bála, umím to prostě jen o dva dny déle než ty.“ Kdybych to udělala za něj, mohlo se zafixovat, že to jako žena zkrátka „umím líp“, a on by se už k přebalování nedostal.

Neviditelná zátěž a kompromisy, kde nejsou spokojeni všichni

Péče ale není jen o přebalování. Byli jste v tom rovnou sehraní? Vnímali jste nějaké těžkosti v předávání kompetencí a každodenním provozu?

Kateřina: Brzy jsme zjistili, jak obrovskou mentální zátěží to neustálé předávání dítěte je. Když si během dne předáte batole třikrát, je s tím spojená spousta neviditelných informací – jestli jedlo, pilo, kakalo, nebo jestli už dostalo léky. Abychom to zvládli, museli jsme si některé věci vyčlenit. Například oblečení a boty z Vinted řeším výhradně já. Filip tento systém neřeší a případně zajde koupit věci do klasického obchodu.

Filip: Já zase hrozně bojuji s neschopností oddělit jednotlivé role. Když jsem s Jáchymem a snažím se u toho dodělat něco do práce, cítím obrovský tlak. Připadám si špatně na obou frontách – jako otec, který se plně nevěnuje dítěti, i jako zaměstnanec, co zanedbává povinnosti.

Narážíte i na to, že máte odlišné povahy a jiný přístup k výchově?

Kateřina: Narážíme na to neustále. Já jsem disciplinovaná, potřebuji organizaci a hodně vnímám tlak okolí – co si o mně jako o matce pomyslí ostatní. Vadí mi, když jdeme spát pozdě nebo když mi Filip přivede dítě na oslavu v ušmudlaném tričku, se kterým se pak stydím někam jít.

Filip: Mně mnohem míň záleží na tom, co si o mě lidi myslí. Jestli má Jáchym špinavé tričko, tak si ho prostě sám vybral. Radši ho nechám do deseti večer lítat po hřišti, ať se vyběhá a unaví, než abychom přesně v sedm seděli v klidu u večeře. Neučíme se ale ani tak nacházet kompromisy – ze kterých jsou beztak všichni nešťastní – jako spíš tolerovat, že to ten druhý má jinak.

Kateřina: Zrovna u toho hřiště teď testujeme přístup minimalizace následků. Řekla jsem Filipovi: „Můžeš s ním být do deseti na hřišti, ale já pak nechci nést následky večerního uspávání přetaženého dítěte.“ Má svou rodičovskou kompetenci, ale musí se jí pak držet.

Mýtus rovnováhy času a objev „rovnováhy stresu“

Stíháte si při tom všem najít čas pro sebe, na práci a na dítě?

Filip: Ne, na všechny tyhle věci bychom potřebovali tak 40 až 50 hodin denně. Čas tedy vůbec nemáme a musíme někde uříznout – někdy práci, někdy spánek.

Kateřina: Dlouho jsem čas pro sebe podceňovala, až mi terapeutka doporučila si ho prostě vyhradit. Teď chodím každou středu na nohejbal. Znamená to, že Filip má zablokovaný celý večer a stará se. Je zajímavé sledovat, jak máme ty role teď oproti jiným rodinám obrácené. Celkově je teď Filip od Jáchymových tří let primárně pečující, má zkrácený úvazek a častěji vodí syna do státní školky, zatímco já mám dvě práce.

Filip: My už nehledáme žádnou matematickou rovnováhu času, ale spíše se snažíme udržovat rovnováhu celkového stresu. Neřeším, kdo zrovna odpracoval kolik hodin v domácnosti. Když vidím, že má Kačka náročné období, tlačí ji klienti nebo státnice, připadá mi fér, abych převzal víc péče. Cílem je, abychom na tom byli s mírou stresu a vyčerpání oba zhruba stejně.

Kde najít vesnici, když nežijeme na vsi

Na výchovu dítěte je prý potřeba celá vesnice. Podařilo se vám nějakou vybudovat, abyste si trochu ulevili?

Kateřina: Vlaďka Bartáková, psycholožka zabývající se výchovou dětí, říká, že je ideální mít kolem sebe 10 až 12 pečujících lidí. My jich máme tak pět, a to ještě nepravidelně. Současný způsob života ani města nám rodinnou nebo komunitní výpomoc moc neusnadňují. I když se snažím lidi z okolí k nám domů zvát a propojovat se, málokdy přijdou nabídky na reciproční hlídání zpět. Navíc nás teď děsí škola. Devět týdnů letních prázdnin, ředitelská volna, podzimní prázdniny... bez flexibilní práce bychom to absolutně nezvládli.

Filip: Já jsem do toho navíc těžký introvert. Mám problém zavolat zubaři, natož si říct někomu cizímu o hlídání vlastního syna. Naštěstí to prolomil můj táta. Nabídl se, že si Jáchyma vezme jedno odpoledne v týdnu i s kroužkem na starost, což nám ohromně ulevilo.

Proč do toho jít, i když muž vydělává víc

Často slýchám argument, že sdílená péče nedává finančně smysl, protože manžel vydělává mnohem víc peněz. Co byste vzkázali lidem, kteří to takhle mají?

Kateřina: To byl i náš případ! Když jsem otěhotněla, Filip bral o několik desítek tisíc měsíčně víc, mimo jiné kvůli svému věkovému náskoku 6 let a pochopitelně i kvůli gender pay gapu. Ale tím, že jsme si péči následně rozdělili, mi umožnil budovat kariéru. Založila jsem organizaci, dělám si PhD a po těch pár letech se ten mzdový rozdíl srovnal. Kdybychom teď oba hledali novou korporátní pozici, jsme na tom platově pravděpodobně nastejno.

Filip: Těm tátům, kterým připadá hlídání dítěte o víkendu jako zmařený čas, bych chtěl vzkázat, že se sdílená péče ohromně vyplatí. Já jsem se dopracoval k flexibilní práci a můžu být v létě s Jáchymem klidně osm týdnů doma, protože vím, že nás Kačka finančně podrží. Jindy zase můžu pracovat víc já. Dospěli jsme do mnohem odolnějšího fungování. Když je jeden z nás nemocný, unavený nebo se mu nedaří v práci, náš rodinný systém se z toho zkrátka nezhroutí.

Moc díky za rozhovor a inspiraci pro ostatní!

Roman

Líbí se vám rozhovor s Kateřinou a Filipem?

Máme na seznamu další zajímavé lidi, kterým bychom chtěli dát hlas. Podpořte nás, abychom se mohli dál ptát. Děkujeme! ❤️

P. S.: Rozhovor vedl Roman Hřebecký, který sám nedávno odpovídal na otázky o férové domácnosti, vztazích, výchově a o své práci v podcastu Netabuj.