Rozvodem dělba práce a péče nekončí. Někdy teprve začíná.

Domácnosti se rozpadají. Mediátorky a advokátky Michaela Radoušová a Andrea Vyskočilová jsou u toho, když se (ex)manželé musí dohodnout na novém systému sdílení povinností. Vytvořily aplikaci app2us, která zjednodušuje rozpadlým rodinám život a zmenšuje prostor pro konflikt.

Kromě sezdaných a úplných rodin, o kterých se tu často bavíme, naši společnost tvoří rodiny rozvedené, rozpadlé, rekonstituované, patchworkové. Variabilita rodin s dětmi je v naší společnosti velká a každá čelí specifickým výzvám. U všech ale platí, že se musí nějak dohodnout, jak se budou dělit o péči, sdílet finance a komunikovat o tom, kdo co potřebuje. Někdy je pro ně těžké najít systém, který bude fungovat. Rozcházejícím se rodičům s tím pomáhají mediátorky Michaela Radoušová a Andrea Vyskočilová.

Co vaše práce obnáší?

Andrea: Rozpadem manželství začíná často komplikovaná část života v rodině. Pomáháme během rozvodového řízení nastavit budoucí fungování rodičů tak, aby pro děti dokázali vytvořit bezpečné prostředí.

Michaela: Naprostá většina rodičů k nám přichází z iniciativy soudu. Soud v rozsudku upraví péči a výživné, ale nemá prostor ani kompetence, aby to řešil do detailu. My si to v mediaci můžeme dovolit. Nejsme omezeni časem, dokud s námi rodiče mají co řešit a jsou ochotní, tak jim dáme prostor. Řídí si to sami. Typicky v tříhodinovém bloku řešíme péči, výživné a komunikaci. Těch bloků může být několik za sebou.

Andrea: Úplně konkrétně – například nastavení režimu péče rozkreslíme na tabuli, aby si rodiče uměli představit, jak se třeba poměr 60:40 prakticky promítne do každodenního života.

Rozchod kvůli dělbě práce

Jsme na platformě Férové domácnosti, proto se zeptám, jak často se setkáváte s tím, že důvodem rozpadu vztahu byla nefunkční dělba péče o děti a domácnost?

Andrea: Jedno z témat to určitě je. Smyslem mediace ale není řešit příčiny a jít do minulosti. Snažíme se rodičům pomoct s tím, jak budou fungovat v budoucnu.

Michaela: Nabídnu pohled z advokátní praxe. V mediaci se na příčiny neptáme, protože by se nám rodiče zacyklili v minulosti, takže jejich pozornost otáčíme k tomu, co bude. Příčiny ale zaznívají v advokátní praxi. Z mé zkušenosti – pokud je to žena, která se rozhodne ze vztahu odejít, tak tento faktor sehrává kruciální roli, objevuje se téměř ve všech případech. Pokud to rozhodnutí dělá manžel, bývají tam důvody jiné.

Jak byste popsaly, co z rodinného života zůstane po rozchodu rodičů?

Michaela: V ideálním případě zůstanou dva kompetentní, rozumní a tolerantní dospělí, kteří ze svého partnerského života vypustí intimitu, ale zachovají si důvěru, přátelství, schopnost spolupráce a hlavně vůli ke spolupráci. Středobodem by měly zůstat děti. Pořád částečně sdílí finance, sdílí komunikaci, sdílí péči. Existují bohužel případy, že sdílí naprosté minimum.

Přemýšlím o tom, že před rozchodem pro tento pár bylo těžké se domluvit, kdo bude vyzvedávat dítě ve škole, jak budou vypadat podzimní prázdniny, a najednou po tom rozchodu to nějak musí jít. Napadá mě pořád, že kdyby toho byli schopni předtím, nemuselo třeba k tomu rozchodu ani dojít.

Michaela: Oni nad sebou mají Damoklův meč soudního řízení a vědí, že pokud se nedomluví, tak to za ně nějak rozhodne soud a budou se muset podvolit. Odtud vydolují silnou motivaci k dohodě. My jim říkáme: nyní máte možnost si dohodu nadesignovat podle svých představ, máte to ve svých rukou.

Proces mediace ale není jednoduchý. Lítají během něho obrovské emoce, vztah je zatížený konfliktem, mnohdy je těch mediací potřeba víc. Někdy s rodiči pracujeme i v modelu oddělených jednání, každý z nich sedí v jiné zasedačce a my se mezi nimi kyvadlově pohybujeme a přenášíme informace z jedné strany na druhou. Snažíme se je motivovat tím, že neshody v přístupech a plánech existují i v rodinách, které se nerozpadly. To, že se nemohou dohodnout, není nic, za co by se měli stydět. Podporujeme je v tom, že mají kompetence k tomu to vyřešit.

Jak mediace pomáhá v komunikaci

Máte pro ně tipy, jak mluvit o dětech a praktických záležitostech?

Andrea: Oni to často umí, ale mají na sobě závaží nerozhodnutých věcí. Když se to u nás dohodne, mají herní plán, podle kterého dokážou fungovat. Podporujeme je v tom používat komunikaci „promluva mého já“ – vztahovat věci k sobě, nevinit toho druhého, ale říkat, co já potřebuji. Díky mediaci mají prostor toho druhého poslouchat. Často se stává, že nám rodiče řeknou: my jsme si takhle nepromluvili pět let. Pomáhá jim, že debatu řídíme a oběma dáváme prostor, dbáme na to, aby se poslouchali.

Michaela: Mediace funguje pravděpodobně na principu podvědomého vnímání toho, jak při mediaci mluvíme my dvě. Velká síla mediace je v tom, že my po nich opakujeme jejich sdělení, tlumočíme je tomu druhému, ale obrousíme hrany, volíme jiná slova se stejným významem. My děláme s Andreou mediaci v týmu, takže oni mají možnost vidět nás dvě, jak komunikujeme spolu. Když s námi stráví několik hodin, tak to v nich taky nějakou stopu zanechá.

To mě zaujalo, že pracujete ve dvojici. Proč jste se rozhodly pro tento model?

Andrea: S Míšou jsme se znaly pár let a sdílíme velmi podobný náhled na to, jak řešit konflikt a překlopit ho do dohody.

Michaela: Ze začátku tam byla i obava z toho, abychom to zvládly. Mediace je dovednost. Můžete to nastudovat, ale bez praxe to do jednání nepřenesete. Ze začátku jsem to vnímala tak, že si budeme oporou. Následně jsme zjistily, že to zvyšuje efektivitu mediace. Protože tam jsme dvě, střídáme se v tom, kdo mluví a kdo pozoruje situaci. Jedna je u kormidla a tlačí postup, druhá může sledovat neverbální komunikaci, atmosféru a analyzovat, co kdo řekl. Potom se naše role zase promění. Děláme si během mediací přestávky, abychom se poradily. To pomáhá, abychom se v těžkých případech nedostaly do patových situací.

Nemají muži někdy pocit, že je v místnosti ženská přesila?

Andrea: Byť jsme v přesile, většinou si to přirozeně rozdělíme tak, že jedna vnímá víc otce, druhá víc matku. Vyrovnáme se v tom, jak vnímáme celkový příběh. Každá si všímá jiných věcí. Zatím se nestalo, že by muž po mediaci projevil nespokojenost s jednostranným přístupem.

Michaela: Ale stalo se nám, že muž na začátku zmínil: jsem tu jediný chlap proti třem ženám. V takovém případě úplně otevřeně komunikujeme o tom, že kdyby měl pocit, že z titulu toho, že jsme ženy, někomu straníme, ať se ozve. Ale nikdy se to nestalo. Navíc velká část mediací probíhá za účasti advokátů a dnes máme v rodinném právu mnoho mužských advokátů, takže ten poměr v místnosti se mění.

Mně to zní jako skvělá služba pro lidi v tak náročné situaci. Dá se to vyjádřit číslem, jak často soud nařizuje mediaci nebo jak často o ni lidé projeví zájem?

Andrea: Poměr se pořád zvyšuje. Zákon o mediaci byl přijat v roce 2012. Narůstá to postupně každým rokem. Soudci si ověřili, že když pošlou lidi k mediátorovi, tak se mu vrací s dohodou. Mají s tím dobrou zkušenost. Soud by měl primárně podporovat kompetenci rodičů k dohodě.

Michaela: Ministerstvo zpracovávalo statistiku před dvěma lety, ale ta čísla nejsou spolehlivá. Byla tam asi nějaká chyba se vstupními daty. Výsledné hodnoty se zdají podhodnocené. Z různých konferencí víme, že ⅔ párů, které soud pošle na první setkání (nedobrovolné), se dobrovolně rozhodnou v mediaci pokračovat. Víme, že ze zahájených mediací 70 % končí dohodou, což je skvělé číslo.

Osm dospělých a jedno dítě

Člověk si myslí, že když se rozejde, zbaví se problémů a práce. Přemýšlela jsem o tom, že to ale v oblasti mentální zátěže nemusí vůbec platit. Znám případ muže, který žije v patchworkové rodině*, a když se chce dohodnout, že si vezme dítě na víkend, musí se domluvit osm dospělých lidí (všichni bývalí a současní partneři v jeho okolí a v okolí dítěte).

Michaela: Citovala bych jednu naši kolegyni, která má tři děti se třemi tatínky. Ona je vždycky na začátku roku pošle do hospody s tím, ať se tam dohodnou, jak to bude o prázdninách, a pak se jejich plánu přizpůsobí. To je samozřejmě podmíněné tím, že jsou všichni ochotní a schopní spolu komunikovat, ale tam, kde ta komunikace vázne, tak sladit rodinu, která je patchworková ze všech stran, je velmi obtížné.

Andrea: Všichni rodiče si musí vybrat prioritu, na které to celé postaví. Třeba sportovní soustředění dítěte v létě, kterému se všichni přizpůsobí.

Jaké je základní hodnotové nastavení, které tohle usnadňuje?

Andrea: Tam, kde jsou prioritou děti, tak se to i přes rozpory dá vykomunikovat. Pokud je to víc o zranění, nenaplněných představách a ambicích, o egu nebo dokonce pomstě nehledě na to, jak se v tom cítí děti, nefunguje to.

Michaela: Rodiče, kterým se to daří, mívají společný znak, a to je určitá dávka velkorysosti. Schopnost nadhledu pomáhá. Jsou to ti, kteří si uvědomují, že je jedno, jestli poměr dní bude sedm na sedm nebo šest na osm ve prospěch mámy. Jakmile je někdo zaměřený na detail, každý krok k dohodě vyžaduje velké úsilí. S rozpadem rodiny někteří sklouznou k tomu, že začnou počítat hodiny a minuty, což je něco, co v době úplné rodiny neřešili.

Když je to například muž, vždycky se ho ptáme: kolik času jste dítě viděl, když jste byli spolu? Kdyby si spočítal čas, který s dítětem v té době strávil, tak zjistí, že je to daleko míň, než je šest dní, které nyní vnímá jako ústupovou variantu. Nadhled a velkorysost usnadňují dohodu, ale i hledání nové životní cesty. Často říkáme: uvědomte si, že tady nevytváříme nejlepší možné řešení, my se snažíme vybrat to nejméně špatné. Rozpad rodiny nikdy není výhra. Hledáme řešení, které je udržitelné a konsensuální.

Andrea: Tohle se dotýká i tématu omezování mužů v péči, které máte zpracované na blogu. Pro některé otce se rozchodem teprve otevírá možnost o děti začít pečovat. Někdy chtějí pečovat, ale chtějí to dělat jinak, a až s rozchodem dostávají možnost se zapojit. Snažíme se s rodiči mluvit o tom, že děti opravdu potřebují péči obou.

Tátou až po rozvodu

Není to pro muže pak moc těžké převzít roli primárního pečovatele na určitý čas v měsíci, když nemají potřebné kompetence, protože do té doby nepečovali?

Michaela: Muži jsou velmi schopní se v nových situacích zorientovat a adaptovat. V advokátní praxi vidím, že bývalé manželky mají obavy, že to nezvládnou. Já jim říkám, aby je nepodceňovaly. Za třicet let praxe vídám, že muži, kteří deset let doma nefungovali a dělali náročný full-time job, mají doma desetileté dítě, které pomalu neznají, jsou schopni se přepnout a na novou situaci se rychle adaptovat. Bavíme se ale o kompetentních lidech, nebavíme se o patologických rodinách, kde je manipulace, zanedbávání péče nebo absolutní nezájem.

V rodinách, kde rozdíl v kompetencích vznikl kvůli striktnímu rozdělení rolí, říkám ženám dvě věci. Za prvé: když se vám něco stane, bude pro vaše dítě lepší, když jeho táta bude umět fungovat jako plnohodnotný rodič. Za druhé: pro dítě je lepší získat zapojeného tátu v deseti letech než ho nemít vůbec. Naprosto rozumím ženám, které byly od narození dítěte primárními pečovatelkami. Chápu, že mohou střídavou péči nebo větší zapojení otce vnímat jako křivdu – jako by jim někdo najednou chtěl vzít čas s dítětem, o které se roky staraly a které doslova vypiplaly. Ale zkuste se na to podívat očima dítěte.

Aplikace, která pomáhá zavést systém a minimalizovat nedorozumění

Na základě svých zkušeností z praxe jste vytvořily aplikaci app2us, která pomáhá rodičům koordinovat péči a sdílet zdroje i po rozpadu vztahu. Můžete popsat, k čemu slouží?

Andrea: Hlavní myšlenka byla usnadnit rodičům, kteří se rozešli, domluvu a koordinaci péče a financí. Můžou si tam nastavit režim péče, který se jim automaticky propíše do kalendáře, zapisovat výdaje, aplikace jim ukazuje, kolik kdo utratil a co kdo komu dluží. Do poznámek mohou zapisovat vše, co je aktuální (například jaké léky dítě bere). Omezujeme minové pole nedorozumění.

Michaela: Najdete tam i sekci kontakty. Rodiče si někdy nedopatřením, někdy úmyslně nepředají kontakt třeba na trenéry, učitele a lékaře, anebo si je posílají chaoticky v různých komunikačních kanálech. Poslední velmi důležitá věc je rodičovský chat, kde si mohou rodiče posílat zprávy, soubory a fotky. Specifikum tohoto chatu je, že je záměrně nastavený tak, aby se v něm zprávy nedaly editovat a mazat. Když víte, že tu zprávu už neupravíte, tak si lépe rozmyslíte, co napíšete. Smyslem je kultivovat komunikaci, eliminovat zprávy psané pod velkým emočním vypětím.

Jakou máte psychohygienu? Jak se vyrovnáváte s náročností vaší práce?

Andrea: Nedávná historka: řekly jsme si s Míšou, že si uděláme den volna, že pojedeme na chatu odpočívat, a místo toho jsme tam zachraňovaly mládě rehka. To byla největší psychohygiena (smích).

Michaela: Oběma nám jsou lidské osudy blízké, dotýká se nás to, často se k nim vracíme. Není to tak, že po třech hodinách skončíme jednání s rodiči a znovu se zapneme až těsně před další schůzkou. Člověk to v mezičase samozřejmě řeší.

Andrea: Potýkáme se se složitými situacemi, ale když rodiče o vaši službu stojí, tak ta psychohygiena proběhne v rámci uzavření mediační dohody. Je to dobrý pocit, někomu v tak náročné situaci pomoct. Dobijete se výsledkem. Když se to nedaří, tak máme výhodu, že jsme na to dvě, že si o tom můžeme promluvit, zanalyzovat to. Někdy po těžké mediaci jdu domů, obejmu manžela a řeknu mu, že jsem šťastná, že ho mám.

Děkuju moc za rozhovor a za vaši práci!

A vy, milí čtenáři a čtenářky, napište, jak se vám daří či nedaří sdílení péče a práce s bývalými partnerkami či partnery. Je to téma, kterému se chceme na Férovce víc věnovat. Protože i po rozchodu by to mělo být fér.

Martina