WhatsAppový skupiny, aspoň dvacet do každý rodiny

Intenzitu konce školního roku asi máloco vyjadřuje tak, jako provoz WhatsAppových skupin, do kterých se mámy „dobrovolně“ přihlašují, aby jim nic neuniklo. Je to digitální stopa mentální zátěže dnešního rodičovství. Jednou se o tom budou psát vědecké práce.

Nechcete být jediná rodina, která se nesloží paní učitelce na dárek, nechcete, aby vaše dítě jako jediné nevědělo o závěrečném vystoupení. Musíte se zapojit do sestavování týmů na zápasy. Proto se přidávám do WhatsAppových skupin. Já mám momentálně aktivních osm skupin z rodinných, hlavně rodičovských důvodů. Kdybych je neměla, logistika všeho by byla o dost obtížnější, ne-li nemožná. Uznávám, že mi to šetří čas a práci (např. společné dárky pro paní učitelky), ale moje mentální kapacity to drancuje perfektně. Pokud to znáte a další notifikace na mobilu vám spouští vyrážku, srdečně vás zvu ke čtení textu od Veroniky Kolářové, která se vypsala ze své frustrace z WhatsAppovými skupinami. Užijte si tuhle jízdu, protože sdílená bolest je menší bolest. Nezaručuju, že se dnes (den před vysvědčením) zoufalstvím nebo úlevou nerozbrečíte.

Martina

Tenhle příběh je pravda a kdo mi nevěří, může dostat kopie zpráv...z mýho WhatsAppu.

Je začátek června, mám dvě děti, 10 a 12 let. Nepřekvapivě chodí obě do školy a taky mají kroužky. S nájezdem léta houstne komunikace kolem všeho – školy, výletů, změny v rozvrzích kroužků, plánování táborů – pochopitelné. Ale čeho je moc, toho je příliš, řekla jsem si jednoho dne.

Jsem v těchto skupinách:

škola – rodiče s učitelkou
házená – tréninky
házená – turnaje
skaut – vlčata
skaut – skautky
cyklokroužek
plus samozřejmě všechny rodinné – sdílení fotek s babičkami, rodinné sešlosti, oslavy narozenin

Málo? Jasně, přibyla ještě jedna školní, protože je potřeba vybrat peníze a dárek pro paní učitelku – takže další s názvem „Rodiče bez učitelky“. Chvályhodné? Ano. Udržitelné? Ne. Proč? Protože házená chystá oslavy na víkend a je potřeba zkoordinovat přípravy, jedna anketa je o tom, kdo přijde, druhá, kdo s čím pomůže. Pak koordinace, kdo co upeče. Od rána mám v mobilu dvacet zpráv a všechny jsou ve stylu „Mramorová bábovka, Polášková“. Musím to číst? Ne všechno, ale projíždět to musím aspoň trochu, protože se to řeší ve skupině „tréninky“, kam se občas vmísí důležtá zpráva. Minulý týden zrušili trénink hodinu a půl před začátkem. V půlce pracovní schůzky jsem měla dva nepřijaté hovory, protože tam dcera dorazila a nevěděla, co má dělat. Prý to psali i holkám, jenže některé holky taky mají limity na mobilech, že...

No nic, zpátky k bábovkám – blikají mi před očima a míchají se s brainstormingem námětů na dárky. Je lepší divadlo nebo wellness poukaz? Názory mezi rodiči se různí, já bych brala jednoznačně wellness, a to je teprve deset dopoledne. Ale zahlasovat musím a taky poslat peníze přes QR – když to neudělám teď, určitě na to zapomenu a v komunikaci to zapadne pod lavinou dalších zpráv typu „Zaplaceno, děkuji, Stránská“. Já také strašně moc děkuji a jsem opravdu vděčná, že to někdo vzal na sebe a celé to organizuje, ale kdybych automaticky na všech skupinách nevypínala oznámení, asi už mám tik v oku. A i tak mi to nepřetržitě trhá pozornost.

Opírám se unaveně v práci do křesla a vyslovuji nahlas prosbu směrem ke stropu, ať mi někdo udělá AI agenta – robota pro WhatsAppový skupiny, který to za mě všechno bude číst, hlasovat v anketách, vybírat jestli syn chce na výletě spíš řízek nebo špagety, který si pročte všechny ty varianty pečení a řekne, co zbylo na mě, který mě upozorní, když tam bude něco, co vyžaduje okamžitou akci. A ne, není to: „Mami, prosím, přidej mi 15 minut na mobilu, nutně to potřebuju, protože tady s kámoškou něco řešíme“.

Moje prosba vyletěla, nebyla vyslyšena, ale zpátky od kolegy přiletěl údiv:

„Ty máš nějaký WhatsAppový skupiny?“
„No mám, ty nemáš?“
„No nemám.“
„Ani školní, kroužkový, nic?“
„Jo tohle, to u nás řeší manželka“.

A já mám k tomu celému tři dotazy:

1. Proč většina dalších členů mých WhatsAppových skupin kolem dětí má v příjmení -ová?

2. Proč, i přesto že máme v rukách výkonné malé počítače v podobě mobilů, s těmi nejlepšími aplikacemi pro komunikaci, jaké kdy byly, se mezilidská komunikace stále zhoršuje? Digitální i ta verbální?

3. A blížíme se k podobě rodičovství, kdy se bude předpokládat, že máte chytré brýle, na které vám pojedou nonstop všechny kanály, zprávy, mejly, bakaláři a vy to jako letový dispečer odbavujete vše v reálném čase? Samozřejmě v pracovní dobu i mimo ni; ve volném čase, ale spíš mimo něj, protože pro samou komunikaci už ho moc nezbývá.

Veronika Kolářová

Napište taky pro Férovku text jako Veronika!

Uvítáme vaše zkušenosti s logistikou letních prázdnin, nástupem do školy, organizováním narozeninových oslav nebo plánováním Vánoc už od září. Jak jste si právě mohli přečíst, fandíme vypsaným frustracím, ale budeme rádi i za zprávy, co vám funguje, kde se vám daří. Dobré praxe není nikdy dost a sdílení je nejlepší forma učení i terapie. Napište na 💌 martina@ferovadomacnost.cz. My se ozveme!

Nový podcast s Thuy Duong o životě ženy a matky mezi dvěma kulturami

Jestli jste si mysleli, že máte doma velkou mentální zátěž, zkuste se narodit jako žena do vietnamské komunity v ČR. Společenské a rodinné povinnosti, které vietnamské ženy plní, jsou na úplně jiném levelu. Do podcastu přišla Thuy Duong, která mluví otevřeně o tom, jaké to pro ni je být ženou, matkou, manželkou a i kdy toho na ni bylo moc.

Poslouchejte na

Thuy se do České republiky přistěhovala s rodinou před 30 lety a řadí se k tzv. 1,5. generaci – tedy k Vietnamcům a Vietnamkám, kteří sem přišli jako děti, vyrostli zde a plynule se pohybují mezi oběma kulturami. Už během vysoké školy založila s kamarádkou food blog Vietfood Friends, skrze který přibližovala vietnamskou kuchyni a kulturu české většině. Před dvěma lety na tuto aktivitu navázala úspěšným podcastem Vietcast, kde otevírá i dříve tabuizovaná témata jako jsou vztahy nebo duševní zdraví.

Život mezi dvěma kulturami přináší Thuy specifickou a intenzivní zátěž, kdy musí manévrovat mezi tradičními očekáváními ohledně role ženy, matky, manželky ve vietnamské komunitě ale i nároky české kultury a dnešního rodičovství.

„Od žen ve vietnamské komunitě se očekává, že budou krásné, ale nesmí moc utrácet, musí být chytré, ale nesmí být chytřejší než manžel, musí být vzdělané, ale ne vzdělanější než tchýně. Je tam spousta očekávání, která si jako by protiřečí. Pak jako pointa z toho je, že nejlepší je se nevdávat, protože je skoro nemožné je naplnit." (smích)

Thuy s manželem vychovává dvě dcery. Usiluje o respektující rodičovství a zakládá si na maximální otevřenosti. Na rozdíl od svých rodičů, kteří na ni kvůli náročné práci měli málo času, se snaží dcerám aktivně věnovat. Jejím cílem je vychovat z nich zdravě sebevědomé a emancipované ženy.

Na konci rozhovoru Thuy shrnuje svou vizi ideálního partnerského soužití takto:

„Za mě je ideální scénář ten, kdy jsou partneři jako fakt parťáci v životě, dokáží si vzájemně krýt záda. Není to o tom, že si musí dělit povinnosti 50 na 50.“