„My to o sobě vzájemně víme.“

Věta v titulku dobře vystihuje, proč to Alici a Filipovi tak dobře klape na poli dělby rolí v domácnosti. Znají své silné stránky a nebojí se je použít.

Alice a Filip žijí v Praze. Jsou manželé, mají dvě děti, pětiletou Rút a tříletou Medu. Alici jsem poprvé zaregistrovala díky jejímu instagramovému profilu, kde otevřeně mluví o mnoha feministických tématech, v českém prostředí naprosto unikátně například o bodyshamingu. Nabídla mi, že s Filipem otestují první verzi auditu. Čekala jsem různé reakce, ale že první zpětná vazba, kterou v životě dostanu, bude: „To jsem ráda, že tě vidím, udělali jsme si ten audit a bylo to strašně krásný!“, to mě příjemně překvapilo.

Dělba rolí

Jak byste popsali dělbu rolí u vás doma?

Alice: My se o všechno fakt dělíme. Filip je rozhodně ten, kdo přináší do rodiny víc peněz. Víc pracuje, víc vydělává a bez toho by to nešlo. A i když já taky pracuju, tak moje práce není a nemůže být ta hlavní. Filip nemůže mít nižší úvazek, protože je primární živitel rodiny. Já se víc starám o děti, i když Filip se jim věnuje nadstandardně hodně.

V péči o domácnost to máme úplně fifty fifty. Já vařím. Není to tak, že bych musela a bylo to pro mě nějaké utrpení, já vařím moc ráda. Když uvařím oběd a všichni si pak spolu sedneme ke stolu, to úplně miluju. Díky Filipovu homeoffice to můžeme zažívat často. Takže já víc vařím, ale Filip víc uklízí. Už před dvanácti lety, kdy jsme spolu začali chodit, tak mě Filip seznámil s pravidlem, kdo vaří, ten nemyje. To jsme zavedli dávno před dětmi.

Filip: Tím, že v devadesáti devíti procentech vaří Alice, tak já v devadesáti devíti procentech sklízím ze stolu, dávám věci do myčky nebo umyju, utřu stůl.

Alice: Já víc toleruju bordel. Mně prostě moc nevadí, já to moc nevnímám. Filip má tu toleranci nižší, ale není to tak, že by začal prudit, ať jdu a uklízím. Aby se mohl soustředit, tak kolem sebe chce mít čisto, tak jde a uklidí to. Je to super.
Určité věci v péči o děti Filip vůbec neřeší. Třeba oblečení. Nevšímá si, jaké kusy oblečení nebo bot je teď potřeba dokoupit, co už jim je malé, co je potřeba vyřadit. Všechny ty nové věci naměřit, vybrat, nakoupit, to Filip neřeší vůbec. Ani o tom nemá přehled. Já to seženu, ukážu mu ve skříni, kde jsou tepláčky, trička s krátkým a s dlouhým, aby byl schopný to ráno nabrat a obléknout je. Ale kde se tam ty věci berou, to neřeší.

My jsme asi opravdu nestandardní rodina. U nás s dětmi spí Filip a já spím sama. Když byl Médě rok a půl, tak jsem se prakticky zhroutila z nočního kojení a nevyspání.

Filip: Obě naše dcery spí spolu v dětském pokojíčku, mám mezi nimi na zemi matraci a jsem tam pro ně. U uspávání se střídáme. To je fifty fifty. Samozřejmě nevím, jestli to děláme dobře, chybí mi sdílení lože se svojí ženou, ale prostě ony jsou šťastný, já jsem tam s nimi rád.

Alice: Já si to trochu vyčítám, že jako matka tam pro ně v noci nejsem. Znáš ty vtipný ilustrace, jak máma je zalehlá dětmi a tatík vedle chrní, ani o nich neví? Tak my se tomu vymykáme. Ale já jsem na tom byla psychicky a fyzicky tak špatně, že jsem to nezvládala. A mám z toho trochu „mum guilt“. Mám tak strašně křehké spaní, že s nimi v místnosti spát nemůžu. I když spím ve vedlejší místnosti, tak mě všechno budí. Teď spím se špunty v uších a konečně spím.

Filip: Podle mě to je o tom, že neexistuje nějaké zlaté pravidlo, které by šlo aplikovat na všechny rodiny, partnery a páry na světě. Tohle vyhovuje nám. Ženu všechno budilo a mně je to prostě buřt. Já jsem medvěd. Já se šestkrát za noc vzbudím, vyřeším problém, který tam nastává, a do dvou minut usnu.

Když se vrátím k tomu vaření: kdyby mě to tak moc bavilo a tak skvěle bych vařil jako Alice, tak by ten poměr sil byl taky jiný, ale prostě mě to tak nebaví, rozhodně to tak neumím, tak jako co? A když jsem tady s holkama sám, tak hlady netrpí, ale není to taková gastronomie.

A máte toho někdy plný kecky?

Alice: No, to víš, že jo. Já jsem někdy úplně vyřízená, že je tady bordel a já potřebuju dělat něco do práce. Teď v létě to bylo hrozně náročné, nebyla školka, venku bylo hezky a potřebovala jsem pracovat. Filip byl v kanceláři. Byly jsme zavřené doma a já jsem jim mnohem víc, než bych chtěla, pouštěla televizi. A z toho jsem měla hrozné výčitky.

Appky

Co vám v organizaci práce pomáhá? Používáte nějaké aplikace?

Alice: Máme sdílený kalendář, kam zapisujeme všechny události jako kroužky, návštěvy lékaře. Plus máme aplikaci na nákupy Listonic. Máme tam nákupní seznamy: lékárna, drogerie, potraviny. Oba dva tam zapisujeme. To nám vyloženě zkvalitnilo život.

Filip: Když jsem v obchodě a jdu mezi regálama, tak odklikávám. Přináší mi to obrovský pocit uspokojení.

Alice:  Já vidím, že zrovna odklikává, tak tam přihodím třeba ještě další věci.

Homeoffice

Alice zmínila, že díky homeoffice si můžete užívat společné stolování častěji a že to je skvělé. Ty máš, Filipe, flexibilní práci?

Filip: Mám plnej úvazek, pracuju od pondělí do pátku, pokud se něco nestane, pracuju od osmi do pěti. A teďka nedávno, začalo to těsně před létem, mám od zaměstnavatele nařízené, že musím dva dny v týdnu pracovat z kanceláře a tři dny můžu být doma. Mám skvělého benevolentního šéfa, který respektuje, že když potřebuji, můžu být doma i častěji, ale samozřejmě to nezneužívám. Jsem vedoucí malého týmu, takže pro mě je výhodné v té práci být. Já tam opravdu s radostí ty dva dny v týdnu jedu, a tři dny jsem doma. Je dobrý, že ty dva dny si můžu vybrat já sám, nebo po dohodě s týmem.

Alice: Je potřeba říct, že ty jsi home office před covidem neměl vůbec a pak ten první rok od začátku covidu jsi nebyl v kanclu snad ani jednou. A do toho se nám narodila Meduška. A to bylo super, že byl pořád doma. Už i na konci těhotenství. Když se pak v srpnu narodila, tak tři čtvrtě roku byl pořád s námi doma. A to bylo fakt super. To, že jsme tady dva na ty dvě holky, je prostě skvělý.

Filip: I pro mě to bylo dobrý. Když byla Rúťa malá, tak jsem pracoval od devíti do šesti. Mně to do práce trvá městskou hromadnou třeba třicet pět minut. A když jsem tam v šest zavřel počítač, byl jsem doma v šest čtyřicet, tak co dělala moje dcera? Šla se vykoupat a šla spát. Takže jsem byl taťka na víkend.

Alice: To bylo hrozný

Filip: Což bylo blbý, to se mně nelíbilo, ale prostě to tak bylo. Zase jsem měl práci, která nám platila účty. Ale o to víc je ta změna teď super. To celosvětový neštěstí s covidem mně v tomhle přineslo velkou pozitivní změnu. Já jsem si to fakt užil, že jsem tady s Méďulou mohl být. Mně navíc velmi pomáhá změna činnosti v práci. Takže já hodinu intenzivně pracuju, pak patnáct minut intenzivně uklízím, třeba pověsím vyprané prádlo, a pak zase jedu bomby v práci. Já bych vlastně nevydržel mít dvě hodiny stoprocentní fokus na práci.

Mužství, mužská role, emoce

Filipe, nezapadáš do průměru. Jsi maximálně pečující otec, který se doma zapojuje do domácích prací stejnou měrou jako tvoje žena. Jak se cítíš v naší společnosti?

Filip: Ne, že bych úplně působil jako Marťan, ale ano, v některých situacích to je rozdílný. Já jako muž v tom páru víc uklízím. Před pár lety jsem si uvědomil, že jsem tady doma uklidil a říkal jsem si sám sobě „To je super, že jsem takhle ženě pomohl“. A pak jsem si to nějak uvědomil, někde mě osvítilo, nebo jsem si to někde přečetl. A přestal jsem si to říkat. Protože já tady nikomu nepomáhám. Tohle je naše domácnost, naše děti. Ona není hlavní uklízečka, já nejsem pomocný asistent. Tak to přece není. Nebo já to tak nechci, abychom to tak měli. Takže to jsem si přestal říkat.

Občas slyším od otců: já dneska nemůžu, já hlídám. Jednou jsem se ozval. A říkám, že já teda svoje vlastní děti nehlídám. Tak jako mávli rukou, jako kdybych s nima slovíčkařil. Nevím, slovo je silnější než meč, slova mají význam přece.

Alice: Ty sis to přeformuloval v hlavě, ale jinak je to dost zažité, že chlap ženské pomáhá s péčí o děti a domácnost. Já rozhodně nemám pocit, že mi Filip pomáhá, prostě se spolu staráme. Přijde mi, že to je ještě často od mužů slyšet, že pomáhají, že hlídají svoje děti.

Filip: Myslím, že zrovna ten kamarád, kterému jsem řekl, že nehlídám, je fakt dobrý táta, že se o ty svoje děti stará a že se zbytečně snižuje tím, když říká, že hlídá.

M: V čem se ještě vymykáte?

Filip: Devadesát procent našeho nábytku doma je z IKEA. Devadesát pět procent toho nábytku, který máme, sestavila Alice. Já to neumím. Když jsme potřebovali přivrtat poličky, tak to udělal hodinový manžel, kterého jsem našel.

Alice: Ale Filip z toho není hořkej. On to nemá tak, že by jeho maskulinita trpěla kvůli tomu, že na přivrtání poliček jsme zavolali hodinového manžela. On prostě ví, že to neumí. Tak to outsourcuje. Nikdo z toho není hořkej. Ani já, ani on. Já nemám pocit, že by můj muž byl méně muž, protože neumí přidělat poličky. Jeho maskulinita v tomhle opravdu nespočívá.

Filip: Nedávno jsem byl kupovat zářivku v domácích potřebách a pan prodavač mi ukazoval: „Takhle se to zapne, takhle na dva šroubky to tam pověsíte. Tady to navrtáte vrtačkou“. A já mu říkám: „To mně nemusíte ukazovat, já to nebudu dělat. Já si zaplatím hodinového manžela, aby to udělal.“ A on: „Haha, ale to zvládnete, podívejte…“ A já zase: „To je v pořádku, nemusíte mi to ukazovat.“ V ten moment přišla kolegyně za pult a vyloženě se mi oba dva smáli do ksichtu. A já jim říkám: „Klidně se mi smějte, mně to nevadí, já na to nemám nástroje, dovednosti a nevím proč bych se s tím trápil.“

Alice: Ale je to tak, že to po tobě steče, že se ti směje prodavačka.

Filip: Směje se mi cizí paní, kterou už nikdy neuvidím.

Alice: Někdo citlivější nebo méně sebevědomý by se cítil třeba poníženě. Ale ty jsi naštěstí dost sebejistý, že jsi s tím v pohodě.

Filip: Já to považuju za vtipnou historku -  pán a paní měli očekávání, že já to budu montovat. Prostě nám to takhle vyhovuje, žena tady poskládá všechny IKEA skříňky a poličku nám přidělá hodinový manžel.

Komunikace

Tento rozhovor je důkazem toho, že vy nadstandardně dobře komunikujete. Jak jste se to naučili?

Alice: My jsme se o tom dnes bavili v autě a já jsem říkala, že to je moje trauma response. Já se potřebuju pořád ujišťovat, jestli je všechno dobrý. Jestli je všechno fakt dobrý. Už od začátku našeho vztahu, dávno před dětmi, jsme si to tak nastavili, že se o věcech bavíme, že jsme upřímní, že si všechno vyříkáme, že v životě nejdeme spát na sebe naštvaný, nic netaháme do druhého dne. To neznamená, že se nehádáme. Samozřejmě, hádáme. Ale prostě si to vyříkáme. Taky jsme si dávno vyjasnili, že já nečekám, že on mi bude číst myšlenky a reagovat na ně. Když mě něco štve, tak mu to musím říct.

Zase s tím spaním - když byly holky malé, tak někdy ráno jsem už fakt nemohla, potřebovala jsem, aby si dítě odnesl v šest ráno a já dvě hodiny spala. Tak jsem mu to prostě řekla. Teď si to dítě odnes a vzbuď mě v osm, až půjdeš do práce. Nečekala jsem, že to pochopí, že já se potřebuju dospat.

Filip: A já jsem to prostě udělal, protože to byl přece úplně jednoduchý pokyn. My si do tý hlavy nevidíme, i když se milujeme. Žena měla dvě hodiny spánku a já jsem si užil ráno čas s malou. I o věcech, co je potřeba doma udělat, si to říkáme.

Alice: My si hodně povídáme. Potřebuju to, abych se cítila bezpečně. Mít bezpečný domov, kde můžu o všech svých potřebách mluvit a nějak si je naplňovat, bez toho bych nemohla žít. To je pro mě zásadně důležité. A komunikace je pro mě cesta, jak ten bezpečný domov budovat. Filip je můj nejlepší přítel. Já jsem introvert, nemám velký okruh kamarádek, se kterými se hodně vídám a se kterými si všechno sdílíme. Já si ani neumím představit, že by to bylo tak, že bych řešila nějaký problém s Filipem nebo nějaký problém v naší domácnosti, a stěžovala bych si třetímu člověku. To je pro mě úplně cizí koncept.

Vzorce z rodin

Přinesli jste si tenhle model rozdělení rolí z rodin, ve kterých jste vyrůstali?

Alice: U nás doma to bylo přesně naopak. Můj taťka hodně pracoval, pořád hodně pracuje. A že by doma uklidil nebo vypral nebo uvařil, to se nedělo vůbec. Nebo že by se mnou a mými dvěma ségrami nějak trávil čas. Třeba měl službu v bazéně, tak to jsme chodili s ním. Naučil nás plavat. Ale že by s námi dělal úkoly. O všechno se starala mamka, i když ona taky pracovala.
Moje mamka, když je u nás na návštěvě a třeba dopere pračka, tak Filip jde a prádlo pověsí. Nemusím mu nic říkat. A moje mamka na něj zírá. Protože to by mého taťku nenapadlo. On by si toho nevšiml. To je úplně pod jeho rozlišovací schopnosti. Ale zase nás dobře finančně zajišťoval. Mohli jsme jezdit dvakrát ročně k moři.

Filip: Já to mám asi jinak. Co s e týče vaření, tak to měli s mamkou minimálně fifty-fifty nebo on vařil dokonce víc. Třeba nepouštěl pračku, ale prádlo věšel. Mamka ho pak vyžehlila. Když mně bylo dvanáct, tak jsme se z bytu přestěhovali do rodinného domku. Tam zase pracovali spolu na zahradě. Mamka měla řidičák, takže ona mě vozila ráno do školy. Na prvním stupni jsem měl problém se soustředit, takže jsem se každý den odpoledne na druhý den chystal. Říkali jsme tomu, že si dělám hromádky. Vždycky jsem si prošel každý předmět, co jsem měl druhý den ve vyučování, věnoval jsem tomu patnáct minut a naši se u mě střídali. Já mám pocit, že to bylo OK. A samozřejmě rozhodně to na mě mělo velký vliv.

Alice: Pro tebe je to příklad, který následuješ. A pro mě zase příklad, který následovat nechci, proti kterému aktivně rebeluju. Protože já jsem vždycky věděla, že já to takhle nechci.

Audit

Mohli byste popsat, jak jste pracovali s auditem domácnosti?

Filip: Byli jsme zrovna na dovolené, byl hezký večer, mohli jsme sedět venku. Kolem osmé jsme uspali děti a do půl dvanácté jsem to spolu řešili.

Alice: Byl to fakt hrozně hezký večer. Protože to není běžný povídat si o tom, jak ti vyhovuje doma dělba práce.

Filip: No, není to úplně typický téma.

Alice: Dvakrát jsme si ho vytiskli a každej si to vyplnil za sebe. Pak jsme si projeli společně každou otázku a položku. Říkali jsme si: „Já jsem ti tady dala sto procent.“ a Filip: „Ale já jsem ti dal dvacet pět a sobě sedmdesát pět.“ A nebo třeba já jsem si u něčeho dala sedmdesát pět a Filip: „Proč říkáš, že něco dělám já? Vždyť to děláš všechno ty, prober se.“ A bylo to hrozně hezký. Dělali jsme si křížky, kde jsme se shodli. Zase až tak moc jsme se neshodli.

Filip: Je zajímavé, že to vnímání bylo rozdílné.

Alice: Vlastně to vnímáme dost často jinak. Přesto jsme nepřišli na nic zlomového.

Alice: My jsme vlastně zjistili, že jsme spokojení, akorát jsme verbalizovali fakta. Oba jsme se shodli, že nám nepřijde, že by jeden z nás dvou byl hořkej, že něco dělá, a ten druhej nepřispívá. I když v jedné věci jsme tohle zjistili, s večerním koupáním. Filip mi řekl, že on častěji večer koupe. A že by chtěl, abych tam přišla za ním a abychom jim čistili zuby spolu. A že já tam často přijdu, až když děti jdeme uspávat. To mi nikdy předtím neřekl, ale už to v něm asi chvilku hlodalo.

Filip: Asi jsem si to díky auditu uvědomil.

Alice: Teď vlastně nevím, jestli jsem se zlepšila. Protože pro mě je to čas, kdy dělám příspěvek na Instagram a jsem ve svém světě. Když píšu, tak moc nevnímám okolí. Takže si třeba nevšimnu, že oni už jsou nějakou chvíli v koupelně, a už bych tam měla jít. Stávalo se, že jsem to úplně propásla. Tobě to začalo vadit. To jsme si díky auditu uvědomili.

Filip: Já jsem měl pocit, že jak se hezky pravidelně střídáme u uspávání, tak koupání dělám vždycky já. Ne že bych to nezvládal, ale chtěl jsem, abys přišla a řekla: „Nechceš pomoct? Můžu si teď napsat ten příspěvek?“ Tady v té jedné věci jsem se cítil nedoceněný.

A mohli byste s námi sdílet tři práce, které neděláte rádi?

Alice: Já jsem napsala vytírání, uklízení hraček a vynášení koše. Ale pak jsem si taky uvědomila, že jsou to věci, které já fakt nedělám.

Filip: To je moje, no. Já tam mám, myslím, jenom jednu věc. Já nerad čistím po kočce záchod.

Alice: Jo, a to já jsem třeba nevěděla a trochu víc se teď snažím, abych to dělala já.

Filip: Na základě toho auditu jsem si uvědomil silný stránky mojí ženy. Je to mental load a taky že například dokáže naplánovat dovolenou se vším všudy. Letos koupila lístky, našla ubytování, vymyslela nám program na každej den, našla, kde je hřiště, kde je restaurace a kam budeme chodit na dobrý kafe. A tohle já bych neuměl. A my to o sobě vzájemně víme. Já to o sobě vím. Abych tuhle svoji slabou stránku vykompenzoval, tak nemám problém, když přijdu z práce začít uklízet tady všechny ty hračky. Protože prostě tohle já umím, já umím vynést koš a vytřít podlahu a uklidit ze stolu, když je to potřeba. Snažím se to vybalancovat. A jestli to je padesát na padesát nebo je to šedesát na čtyřicet, to je vlastně úplně jedno. Je důležité, aby ti dva byli spokojení.

Pohnout ledy

Proč si myslíte, že je v dělbě rolí takový problém pohnout ledy?

Alice: Patriarchát je strašně zakořeněný. Péče je pořád vnímaná jako něco podřadného, jako bys péčí dávala najevo nějakou slabost, nějakou měkkost, která u chlapů není žádoucí. Přitom není nic silnějšího než péče. Bez toho by se naše společnost zhroutila. Myslím si, že to je pro chlapy problém. Mít emoce a nestydět se za to. Když jsem byla v porodnici s Méďou, tak tam byla vedle mě na pokoji paní, které se zrovna narodil chlapeček. Byly mu dva dny. A brečel, protože novorozeně brečí. A ona mu říkala: „Neřvi. To jseš chláp? Nesmíš brečet!“ Hrůza. Ženský a emoce, to se řeší a to se může. Samozřejmě, že pak je snadné být hysterka. Já třeba kolem sebe mám muže, kteří jsou takoví otevření. Filip je hrozně citlivý člověk. Je to chlap, který má plnej emocionální range. A je to skvělý. A nestydí se za to. Je hodně empatický.
V naší řeči je pořád zakódované, že jsou nějaké „ženské věci“, které jsou podřadné: „nebreč, buď chlap, mít na něco koule, běháš jako ženská“. Nesnáším to. Jsem hrozně ráda, že jsem si z muže vychovala feministu (smích). Je to dobré. Já bych se totiž s chlapem, který by to takhle vnímal, nedovedla ani kamarádit. Natož s ním žít.

Děti a domácí práce

Ještě mi řekněte, jestli už nějak řešíte zapojování dětí do domácích prací?

Filip: Té mladší jsou tři, ať si hraje a dělá bordel. Ještě jsme se o tom nebavili, ale já jsem velmi pro, aby měla Rúťa nějakou zodpovědnost.

Alice: Od malička ty věci dělají s námi. Se mnou třeba vaří, nebo s námi věší prádlo, to je hodně baví.

Filip: Rút umí udělat ráno ovesnou kaši s mlékem. Jednou se stalo o víkendu, že chtěla ráno kaši a Alice ještě spala, tak Rúťa říkala, že ji udělá. Já jsem byl jenom dozor. Udělala toho akorát pro obě holky.

Alice: Dokonce i mop máme zaseknutý na malé velikosti, protože Rúťa jednou mopovala a už se nám nepovedlo tu teleskopickou tyč zase vyšroubovat.

Filip: Takže já když vytírám, tak jsem u toho takhle shrbenej. Jak jsem tak nízko, víš, jak se to potom leskne! (smích)

Lesson learned aneb co jsem si z rozhovoru odnesla já:

1. Potvrdila se moje domněnka, že férová domácnost neznamená, že si všechny domácí úkony dělíme fifty fifty. Větší smysl dává stavět na tom, koho co baví a co mu jde dobře.
2. Překonávat společenské stereotypy vyžaduje zdravou dávku sebejistoty. Umět nad věcmi mávnout rukou nemusí být pro každého jednoduché.
3. Dobrá komunikace je základ.