„Bojovaly jsme s tím, že Marie ten návyk neměla a já ho měla hodně silnej.“

Pozvaly mě k sobě domů, uvařily mi večeři, dokonce mě „donutily“ 🙂 nakouknout do skříní. Vůbec jsme se předtím neznaly. Hlavně naprosto otevřeně mluvily o tom, jak to mají doma s dělbou rolí a že se k ní pracně propracovaly.

Pokud potřebujete doma nakoupnout k akci, čtěte. Anna-Marie a Marie jsou důkazem, že všechno jde, když je vůle věci řešit a měnit. Propojila nás společná kamarádka Lenka. Chtěla jsem se jich zeptat, jak se jim pracovalo s auditem. Byl z toho nakonec příjemný večer u jejich kuchyňského stolu, který nám zpestřoval jejich jedenapůlletý syn Kryštof. Naše povídání se rozbíhalo do všech světových stran od výchovy přes dělbu rolí až po práci a roli žen v rodinách. Anna-Marie s Marií si udělaly audit, ale v jejich případě už to bylo spíš jen ze zvědavosti. Debaty o dělbě domácích prací měly dávno úspěšně za sebou.

Anna-Marie: Řešily jsme to rok na párové terapii, až nám terapeutka řekla, že má dvě děti v pubertě a řeší to s nimi každý den, tak jestli bychom nemohly přeskočit na jiné téma. Tam jsme došly k tomu, že jsme si pojmenovaly jednotlivé segmenty a rozdělily jsme si, co kdo bude dělat.

Marie: Mě ta terapie uklidnila. Narážely jsme na to, že máme každá jiné nároky. Já jdu za precizností, ale nedělám to tak často. Anna-Marie jde za četností. Potřebuje to dělat častěji, než je můj standard nebo než znám z domova. Měla jsem problém na to přistoupit. Když jsem si představila, že to budu dělat tím svým způsobem tak často, tak bych pořád jenom uklízela. Až když jsme si vytvořily dohodu, komu co nedělá problém dělat, jedna slevila, druhá trošku přidala, našly jsme balanc. Doteď se občas musíme na některých věcech domluvit nebo si něco připomenout.

Anna-Marie: My jsme bojovaly s tím, že Marie tan návyk neměla a já ho měla hodně silnej. Jsem zvyklá, že doma je pořádek a podlaha je čistá. Když jsme žily se psem a kočkou, luxovala jsem ještě častěji a frustrovalo mě, že Marii nikdy nenapadne mě vystřídat.

A teď se střídáte? Třeba v luxování?

Anna-Marie: Ne, to dělám výhradně já. A Marie vynáší odpadky. Ale když Marie zkouší, tak ty odpadky vynáším já, protože ona se tak soustředí na práci, že nevidí, že se ty odpadky vrší. To je typ soustředění, jako když se učíš na maturitu. Tohle má šest měsíců v roce. Je někdy obtížné to ustát, ale už jsem si s tím poradila.

Vyrůstala jsem jenom s mámou a bráchou, takže jsme úkoly měli rozdělené, aby toho na mámu nebylo moc. Každou sobotu dopoledne jsme uklízeli, odpoledne se šlo ven. Takže já nejradši uklízím v sobotu dopoledne, luxuju a myju podlahu. Kryštof se luxování bojí, tak Marie s ním jde ven. Pro mě to jsou dvě hodiny o samotě, poslouchám podcasty. Je to vlastně čas pro mě, ale zároveň dělám domácí práci.

Vyrostla jsi s bráchou. Měli jste to tak, že jste oba měli stejný objem práce na starost?

Anna-Marie: Brácha luxoval, já jsem utírala prach a vyndavala jsem nádobí z myčky. Srovnávali jsme si hračky a oblečení. Máma žehlila, vytírala, myla koupelnu a záchod. Když jsme byli větší, vařili jsme na střídačku. Vařili jsme těstoviny s omáčkou, nikdo nevařil svíčkovou, ale o vaření večeře jsme se střídali. U nás to byla znouzectnost. Nevím, jak se ta pravidla nastavují v rodině, kde to není nutnost.

Myslíte, že teda hraje velkou roli to, co si člověk přináší ze své rodiny?

Marie: Myslím, že strašně moc. Máma je typ člověka, který si věci dělá rád sám, protože má pocit, že to umí nejlíp. Tím nás nevedla k tomu, abychom pravidelně uklízeli nebo měli pravidelnou zodpovědnost za nějakou činnost. Myslím, že u mých sourozenců se to projevuje víc než u mě. Já jsem odešla v osmnácti z domova a od té doby se o sebe starám. Ale ty standardy jsme měli jinde. Například ložní prádlo jsme převlékali jednou za čtvrt roku, protože by to máma nezvládala prát.

Anna-Marie: Já to chápu, ale cuká mi z toho oko.

Marie: A Anna Marie převléká každý týden. Nechápala jsem proč. Odmítala jsem na to přistoupit.

Anna-Marie: Brácha měl alergie na roztoče, proto se u nás převlékalo často.

Marie: Já tomu rozumím. Když se to takhle vysvětlí, je to pochopitelné, jenom přicházíš do vztahu s něčím, co ti připadá jako standard a co chceš uplatňovat. A narážíš na partnera, který to má jinak. Když se o tom nezačnete bavit, i když se to zdá jako banalita, nejste tomu konsenzu schopné dojít.

Jak jste teda došly k tomu konsenzu? Jak jste určily tu správnou míru, abyste byly obě spokojené?

Anna-Marie: Už během párové terapie jsme zjistily, že jsem těhotná. V tu chvíli Marie řekla, že o kočičí záchod a odpadky se bude starat ona. To byla ta dělicí čára.

Přesouváme se k tématu placené práce. Marie je herečka zaměstnaná ve Švandově divadle. Anna-Marie vlastní dva pražské podniky, Bullerbyn a Hvězda Bar. Umíte si asi představit, jaké nasazení a logistiku vyžaduje skloubení jejich prací s domácností a péčí o malé dítě.

Marie: Obě máme práci, která má nepravidelnou pracovní dobu, což je výhoda i nevýhoda. Část povinností si můžeme přizpůsobit. Anna-Marie vlastní dva podniky, dvě hospody a já jsem ve stálém angažmá v kamenném divadle, takže mám povinnost hrát představení. Když zkouším inscenace, je to pro nás nejnáročnější období, protože to znamená, že jsem každý pracovní den od deseti do dvou na zkoušce, plus večery hraju, deset až patnáct představení za měsíc. Když zkouším, lepíme to, jak se dá. Maminka Anny-Marie hodně pomáhá. Moje je daleko.

Anna-Marie: Moje máma taky pracuje, vždycky může třeba dva, tři dny v týdnu na pár hodin.

Marie: Od té doby, co máme Kryštofa, je zkoušení náročná věc. Někdy se stane, že přijdeš na zkoušku a několik obrazů nezkoušíš a jen tam sedíš. Někdy třeba na tvůj obraz vůbec nedojde, tak tam sedíš do dvou. Můj čas má teď jinou hodnotu.

Kolik lidí v divadle má děti?

Marie: U nás právě dost málo. A když, tak to nejsou ženy. Mám pocit, že to muži vnímají jinak. Nebo mají starší děti. V dámské šatně je jedna kolegyně, která má o kousek mladší holčičku než je Kryštof, ta je na půl úvazku a řeší to samé. V pánské šatně je jeden kolega s dětmi v mém věku a pak mají starší děti. Zase když se nezkouší, tak kromě večerních představení přes den práci nemám, pokud nevezmu nějakou práci navíc, nějaké natáčení, rozhlas. To se pak domlouváme s Annou-Marií, jak to udělat.

Heterosexuální páry bojují se stereotypy, co je mužská a ženská práce. Odpadá vám tenhle boj?

Anna-Marie: To nám sice odpadá, ale zase všichni předpokládají, že když jsme dvě holky, tak se přece snadněji domluvíme. Holky uklízejí, tak to máme vyřešený. Ale zase bojujeme s jinými stereotypy. Třeba ten klasickej devadesátkovej, že je někdo z nás chlap a někdo ženská. Mám pocit, že nám to funguje nejlíp ze všech lidí, co znám. Spoustu věcí neřešíme tím, že jsme obě holky. Já jsem měla jeden tříletý vztah s klukem a bylo úplně automatický, že já jsem hospodyně, že vařím, že uklízím. Dost často přemýšlím, jak máme v tomhle směru vychovávat Kryštofa.

Není to právě jednodušší, že vám odpadá dělení na mužské a ženské práce?

Marie: Zase aby neměl pocit, že všechno dělají jenom ženy na základě toho, že má dvě mámy.

Poslední otázka ohledně auditu. Jak hodnotíte audit domácnosti?

Anna-Marie: Přijde mi skvělé, že jsou v něm ty činnosti rozdělené. Mně třeba nedošlo, co všechno budeme s dítětem řešit.

Marie: Pro mě bylo překvapivé, co všechno lze považovat za práci pro rodinu, práci v domácnosti. Měla jsem výčitku, měla jsem pocit, že toho Anna-Marie dělá víc, ale pak jsme si udělaly audit a já jsem u spousty věcí narážela na to, že to hodně dělám já. Věci, které jsem nepovažovala za reálnou práci, i když vyžadují čas a energii. Mně se v tomhle trošku ulevilo.