„Cítím ohromný tlak, abych se vrátila do práce.“

„Cítím, že není přípustné, abych byla nějakou dobu matka v domácnosti, okamžitě bych byla méněcenná.“ Taky jste se tak někdy cítili? Já ano. Cítíme, že čím déle pečujeme, tím naše společenská hodnota klesá. Klesá ale také stav našeho účtu, a to je nepříjemná kombinace.

Dostala jsem tuto zprávu od čtenářky Férové domácnosti. S jejím svolením s vámi sdílím její příběh, který podle mě skvěle shrnuje spoustu problémů, které dělba placené a neplacené práce v páru přináší.

„Neumím si představit vrátit se do práce ani na poloviční úvazek, opravdu řeším kompletně vše od úkolů do školy, toaleťáku do školky, přes veškeré nákupy i doktory až po rekonstrukci domu nebo zajištění opravy auta. A k tomu chodit do práce? Mohli bychom si dovolit, abych byla doma, ale cítím ohromný tlak, celospolečenský i z okolí, že není přípustné, abych byla nějakou dobu matka v domácnosti, okamžitě bych byla méněcenná. Muž na mě sice vyloženě netlačí, ale má pocit, že bych doma ,zblbla' a cítím že není nakloněn, abych ještě nějakou dobu zůstala doma. Přitom můj muž může rozvíjet svou kariéru díky tomu, že veškerý servis zajišťuji já.

Před dětmi jsem měla vcelku slušnou kariéru, vydělávala jsem dost, koupila si vlastní byt, nikdy jsem nebyla na nikom závislá, a to jsem obětovala pro dobro rodiny. Nikdo (ani můj inteligentní muž) nechápe, že to je můj finanční přínos pro rodinu, „náklady obětované příležitosti”. Pokud by si měl najmout na všechny činnosti, které zastávám, profíky, tak by mu jeho plat nestačil ani na polovinu věcí, které zajišťuji. Bylo by zajímavé to spočítat. Jsem celodenní uklízečka, kuchařka, taxikářka, manažerka domácnosti, psycholog, chůva i animátorka.

Zároveň mám obavu, jak dlouho si mě zaměstnavatel nechá, až se vrátím do práce, protože při nemoci dětí to budu pouze já, kdo s nimi bude zůstávat doma. Ani jedni prarodiče nehlídají. Nikdy. Další nevyřešenou otázkou je, jak se poloviční úvazek podepíše na mém budoucím důchodu. Je to spousta různých malých ústupků, které (ve většině případů) dělají ženy, až je z toho slušná nevýhoda. Můj muž kupříkladu buduje kariéru, zvyšuje se mu plat a také se mu zvyšuje množství volných peněz, za které si může koupit další investiční byt (nejsme zatím manželé, takže je to jen jeho majetek). Můžu jít zpět do práce na plný úvazek, ale kdo vše obstará, nevím.“

Když se popereme s pocitem méněcennosti, racionálně si zdůvodníme, že v současné době je tato dělba rolí pro nás jediné možné řešení, a najdeme v sobě vnitřní sílu dát práci, kterou vykonáváme, skutečnou hodnotu, začnou se vkrádat myšlenky na to, jaké to pro nás má ekonomické důsledky. Spokojené stáří nám přinesou nejen dobré rodinné vztahy ale také dostatečné množství finančních prostředků. Tak se posuneme k úvahám, jak se zapojit do pracovního procesu, ale trh práce nás nečeká s otevřenou náručí a představa, že si k tomu všemu, co děláme doma, při zachování fyzického a duševního zdraví přibereme ještě povinnosti mimo domácnost, si neumíme představit.

Přemýšlení o zapojení žen, které mají pečující závazky, na trh práce je někdy opravdu depresivní. Jako by ženy nemohly vyhrát, ať už udělají cokoliv. Podporovat je, aby se vracely po porodu dřív do placené práce znamená velké části z nich říkat, aby od té chvíle přepnuly do režimu dvousměnného provozu. A u toho nemají zapomenout být pozorné, přítomné, respektující matky. Pokud naopak uznáme, že péče o rodinu je důležitá společenská hodnota, jedním dechem musíme dodat, že tato práce s sebou často přináší celoživotní finanční závislost na partnerech a stáří v chudobě. Ženy v Česku mají v průměru o více než 3 000 korun nižší důchody, z nichž musí vyžít o více než deset let déle než muži. A vysokého věku se nedožívají v úplně nejlepší kondici.

Během produktivního života, kdy rodina využívá plodů jejich neplacené práce, nemají zdaleka všechny ženy přístup ke všem rodinným finančním zdrojům. „Pouze dvě pětiny rodin s nezaopatřenými dětmi mají model hospodaření s příjmy nastaven tak, že partneři dávají všechny peníze dohromady a každý si z toho čerpá, kolik potřebuje. Z hlediska právní podstaty svazku je tento přístup mnohem častější u manželů než u nesezdaných párů.“ (Slaďování práce a rodiny, 2023, RILSA).

O tom, jak domácnosti hospodaří, se více dočtete i ve výzkumu Index prosperity a finančního zdraví (společný výzkum České spořitelny, datového portálu Evropa v datech a Sociologického ústavu AV ČR). Pouze „nadpoloviční většina českých párů považuje příjmy domácnosti za společné. Naopak pětina Čechů před svým partnerem některé z nich tají. A nepřiznávají ani veškeré výdaje.“ S penězmi nehrajeme v domácnostech úplně čistou hru.

Jakou máte vy strategii nakládání s rodinnými penězi a jste s tím spokojení? Jak přemýšlíte o tom, jakou hodnotu kdo domů přináší? Napište mi, co se vám honí hlavou. Budu o tom spolu s vámi přemýšlet.

Martina

P.S.: Hezké shrnutí k tématu „můj muž může rozvíjet svou kariéru díky tomu, že veškerý servis zajišťuji já.“