Co má Petra na tudůčku?

HR manažerka, školitelka, mentorka, manželka, máma. Žena se skvělou energií, která momentálně druhým rokem kloubí práci a mateřství. Petra Kubita Nulíčková se se mnou podělila o to, jak vidí svět placené práce a jaké strategie jí pomáhají zvládat všechny její role.

Platí podle tebe pořád rčení, že ženy by měly pracovat, jako by nepečovaly, a pečovat, jako by nepracovaly?

Celkově to určitě platí – bohužel. Pak jsou sociální bubliny, kde to zcela neplatí. Tam spadají zpravidla lidi, kteří mají peníze na to zaplatit si výpomoc. Typicky ženy a muži na vysokých pozicích, s vyšším příjmem, ve velkých městech. Troufám si říct, že roli bude hrát vzdělání a to, zda strávili nějaký čas v zahraničí. Takové páry to většinou doma mají rozdělené jinak – muž se více zapojuje, mají třeba chůvu nebo využívají jesličky/skupinu, uklízečku a nechají si vozit jídlo. Je to vykoupené dostatkem financí, takže pokud nemáš cash, a většina domácností v Česku tolik peněz dle různých průzkumů nemá, tak to funguje pořád velmi tradičně i kvůli tomu, že je v Česku opravdu dlouhá rodičovská. Podle mě je to třaskavé téma pro mladší generace, protože jejich výchova byla tradiční, ale oni chtějí žít jinak. Všímám si toho na sociálních sítích, ale i ve svém okolí.

Mám dojem, že stále striktně rozdělujeme placenou a neplacenou práci.

Podle mě šéfové většinou berou v potaz, když se jejich kolegům a kolegyním doma dějí výjimečné situace, ale koukají na to utilitárně. Vidí, že lidé najednou třeba nemají takový výkon jako předtím, jak byli všichni zvyklí. Přemýšlí ve stylu: co budeme dělat, on/a najednou nefunguje, co budeme dělat, on/a chce zkrácený úvazek, on/a si chce vzít pauzu nebo on/a přijde s požadavkem na změnu pozice a žádostí o přidání. 

Stalo se mi v minulosti při náboru, že třeba přišel muž s tím, že se jim narodilo dítě a potřeboval by na půl roku part-time. Hiring manažer uvažoval o tom, co když ten part-time bude chtít napořád a co pak budeme dělat. Dost se toho lekl. Může to být náročné v rámci plánování kapacit týmu. V Česku jsme flexibilitě v práci spíše zatím uzavřeni, manažeři nevědí, co s tím, a často se jim nechce být těmi prvními, kdo prolomí ledy. V HR se do toho lidé nechtějí pouštět, pokud nemají podporu seshora, protože to je běh na dlouhou trať. Manažeři mají spoustu jiné agendy, pokud se ti hlásí dostatek kandidátů na full-time, tak tě nic nenutí vycházet zaměstnancům s flexibilitou vstříc. Potřebuješ mít ve firmě nějaký tlak anebo osvícené vedení. Chce to manažerskou vyzrálost. Já mám teď seniorní, vyzrálé hiring manažery i kolegy/kolegyně s mezinárodní zkušeností, kteří mají děti a je to znát. V Pale Fire Capital i Grouponu máme i vysoké manažerky na zkrácený úvazek. 

Jaké je zatím kouzlo?

Vedle osvícených manažerů to je spolupracující manžel, chůva nebo nějaká instituce i to, že tyto manažerky mají zkušenosti ze zahraničí, kde mateřská a rodičovská našeho typu není a nikdo tam na tebe nekouká špatně, když chceš při malých dětech pracovat. Taky ale na tebe nikdo nekouká divně, když přijdeš do práce s dítětem, nebo řekneš, že ve tři končíš s tím, že to doděláš večer. Je to víc flexibilní. Je to i o přístupu – chceme seniorní kvalitní lidi, těch není kvantum, tak pojďme najít cesty. Navíc, jak jsem říkala, zkrácený úvazek nemusí být navždy, může pomoci překlenout určité období.

Zmínila jsi mezinárodní zkušenost. Nepotvrzuje to domněnku, že jsme v Česku fixovaní spíš na to, proč to nejde, než jak to udělat, aby to šlo?

Můžu srovnávat se Španěly a Američany a je pravda, že Češi a Češky jsou víc negativní a kritičtí. Minimálně to tak subjektivně vnímám. Také jsme ale vynalézaví, vždycky to nějak hackneme, aby se věci děly, ale nemuseli jsme tolik dřít. Je tu zatím málo příkladů, že to jde. Že lze kombinovat práci i rodinu, že otcové také mohu být na rodičovské a že existují i jiné zkrácené úvazky než 0,5. Přibývá naštěstí firem, které ale vychází rodičům velmi vstříc a dokáží vytvářet systém, který je výhodný pro obě strany.

V předchozí firmě se nám například moc žen po rodičovské na manažerské pozice nevracelo, protože tlak na výkon byl velký a bylo to prakticky neslučitelné s péčí o děti. Manažerská role, vést lidi na part-time, to je next-level. Chce to extrémně dobré dovednosti na straně toho člověka a i změnu pohledu na manažerskou roli. Chybí mi zde příklady, jak by se to dalo dělat. Pokud máš výrazně výkonnostní firmu, kde se nestíhá, nevím, jestli je to nejlepší prostředí, kam se vracet po rodičovské. A teď to myslím čistě z pohledu kandidáta – umím si představit, že si mnoho lidí řekne, zda jim to za to stojí. 

Člověk s tvými zkušenostmi a pracovním zaměření – věděla jsi, jaké pracovní výzvy tě s mateřstvím čekají. Přesto, překvapilo tě něco? 

Hodně jsem se na tuto životní fázi připravovala. Chtěla jsem primárně být v klidu, mít možnost se vrátit, být pro pracovní trh relevantní. Pro mě to znamená mít kontakty, našetřené peníze, mít zázemí, které mi pomůže, kdyby se stalo, že budu muset úplně změnit obor. Vracíme se časově o deset, dvanáct let nazpátek. 

Mám rozvedené rodiče a nikdy jsme neměli nadbytek peněz. Mám v sobě zakořeněné, že peníze přináší určitý druh sporů a nerovnováhy, tomu jsem se chtěla vyhnout. Takže jsem vždycky hodně pracovala už během studií, zapojovala jsem se do oborových komunit. Měla jsem vyloženě plán, co bude pro mě dobré udělat, aby se mi to v dobrém vrátilo. 

Když jsem odcházela po pěti a půl letech z bývalé práce, začali jsme se doma bavit o dítěti. Byl to takový přelom – změnit práci, nebo se usadit a neměnit. Ty diskuze byly náročné. Chtěla jsem mít v životopise ještě jednu větší pracovní zkušenost. Zažít jiný typ firmy, jiný typ náboru, poznat nové lidi. 

V PFC, což je private equity, za krátkou dobu poznáš hodně firem, lidí a různých stylů řízení a podobně. Za tři a půl roku roku jsem byla zhruba ve třinácti firmách. Nasbírala jsem hodně zkušeností a získala jsem hodně kontaktů, relevantních zkušeností pro trh práce a vyzkoušela jsem si rozličné role. Například transformaci v rámci Grouponu a nábor opravdu extrémně zkušených lidí, nábor v US z Česka anebo stavění několika menších HR oddělení. Pokud trh ví o tom, že tví šéfové jsou nároční a jsou s tebou spokojení, ty tam vydržíš delší dobu, tak ti to otevře dveře dál. Jsem ráda, že jsem tehdy ten krok udělala, i když se debaty o dětech o 2-3 roky posunuly. 

Jak moc jsi teď zapojená do placené práce?

Po dvou a půl měsících po porodu jsem šla mluvit na konferenci a začala jsem opět školit a přednášet. O měsíc později jsem navázala spolupráci s jednou firmou z našeho portfolia. Ale necítím tlak na velký výkon, protože jsem si našetřila peníze pro případ, že bych byla delší dobu doma a nechtěla se vůbec vracet do pracovního procesu. Což samozřejmě zahrnovalo dlouhodobé uvažování o tom, za co budu utrácet. Jsem dost spořivá, to mám z dětství. Manžel mi říká, že jsem takový škudlil. 

Když se ohlédnu zpátky, jsem ráda, že jsem to tak udělala a myslela do budoucna. Bavili jsme se o tom několikrát doma, že nám to do vztahu přináší klid. Manžel teď třeba platí větší část výdajů v domácnosti, ale na hypotéku, která je největším výdajem, není sám, i když jsem na rodičovské. Mně to přináší ohromný klid a stabilitu, a podle mě i jemu. Našel si mě i díky tomu, že jsem soběstačná. Přemýšlíme takhle i o druhém dítěti. Mám vypočteno, kdy bych měla začít pracovat, kolik můžeme utrácet, do čeho investovat a tak dále. 

M. je teď 13 měsíců a já se vracím od ledna na poloviční úvazek do Aukra (patří pod PFC), kde kolegyně Monika odchází na mateřskou. Prohodíme se a až se bude vracet, tak já si přiberu více práce z PFC anebo v rámci portfolia. Takový je plán, ale beru to tak, že se může změnit. Těším se na to, ale je nutno říct, že půjde o práci do velké míry úkolovou, která se dá dobře plánovat. Mohu být full remote a pracovat online. V Aukro máme dobře nastavené procesy, já jsem tam HR s Monikou stavěla, máme sepsaný skvělý manuál, máloco opravdu hoří, deadliny jsou tři až pět dnů, je tam málo náboru a Peter Topor (CEO Aukro) je kvalitní manažer, který dává prostor a má pochopení. To vše přispívá k tomu, že to (pů)jde. Také pomáhá, že jsem nikdy neztratila kontakt se zaměstnavatelem a s Monikou i Peterem jsem byla v kontaktu. Pracuju pořád v řádu jednotek hodin měsíčně, zůstaly mi všechny přístupy, chodí mi pozvánky na akce a vánoční večírky a když přijdu do práce na návštěvu, počítají se mnou na oběd, kolegové se na mě těší. Mohu tam s sebou vzít i dítě. Můžu čerpat pracovní benefity, toho si moc vážím. Je to i tím, že nás je cca dvacet pět a šéfové sami mají děti a jsou silně hodnotově založení.

Mají děti a nebojí se o tom mluvit.

Hodnotově je to výjimečné seskupení a konstelace. Vybrala jsem si dobře. Dokonce jsme téma rodičovství otevřeli i na pohovoru. Nebo já jsem ho otevřela, oni ne. Řekla jsem jim, jaké mám plány, že do tří let možná budu mít dítě, že to plánujeme. Řekli mi, že i kdybych zůstala rok, tak budu velkým přínosem a udělám spoustu práce. To bylo poprvé, co jsem se setkala s takovým přístupem. To mě hodně uklidnilo a bylo výrazným faktorem pro přijetí nabídky z PFC.

U pohovoru jsi sama vytáhla téma, jaké máš plány v osobním životě. Vím, že se na to zaměstnavatel ptát nesmí. Je OK, když s tím přijde sám uchazeč nebo uchazečka o práci?

Záleží na situaci. Nemluvila jsem o tom v prvním kole, ale ve chvíli, když se schylovalo k nabídce. Nastínili mi, jaké mají plány, a mně přišlo hodně relevantní to otevřít. Bylo to v době, kdy jsme navíc plánovali stěhování a postupné usazování se, potřebovala jsem to zmínit. A jejich přístup mě nadchnul. Bylo to pro mě potvrzení, že takhle spolupráce a nabídka bude dávat smysl. Bavila jsem se i s jinými firmami a tam jsem to otevřít nechtěla. Necítila jsem tam takové porozumění, nevěděla jsem, jestli by to vzaly a nějak jsem to necítila. 

Když vedu pohovory, tak se mi stává, že to někteří lidé sami otevřou, protože jim přinese úlevu, že je to venku. U spousty pohovorů toto téma vůbec nepřijde na řadu, a pak jenom řešíme, zda potřebují nebo chtějí nějakou flexibilitu nebo výjimku z pravidel. Každopádně doporučuju všem zaměstnavatelům se na to neptat. Nejenže se to nesmí, ale ani nikdy nevíš, jak citlivá věc to je. Jsme na pohovoru, nejsme kamarádi. Navíc, co když se o dítě snaží a nejde jim to nebo za sebou mají ztrátu atd. Setkala jsem se v minulosti s tím, že někteří manažeři neměli potřebnou citlivost a empatii. Chyběla jim reflexe, protože péči sami neprožívali, péči zajišťovala doma jejich žena. Ale pomohlo se jich zeptat: kdybych se zeptala na to samé tvojí partnerky, myslíš, že by se cítila komfortně? Přišlo by ti OK, že se jí na tohle na pohovoru někdo ptá?

Pořád asi platí i v tvém prostředí, že žen ve vedení je méně?

Ano, je jich méně. Nicméně mě nikdy nenapadlo, že nepůjde kombinovat práci a rodinu. V mojí bublině to totiž jde. Někdy je těžké to převést doma do praxe samozřejmě. Ty pozitivní příklady ale kolem sebe mám a vždy jsem měla. Prvních šest měsíců se synem se mi například dobře školilo, protože M. ležel a hrál si. Velký zlom byl, když se začal pohybovat, teď když míň spí a začal chodit, tak je těžší prioritizovat práci. Ten čas na ni se velmi smrskl a přesunul primárně na noc, když spí. Jsem systematická a organizovaná, takže mám úkoly rozdělené do kategorií: co s ním jde udělat jednoduše (uvařit, uklidit), co jde hůř (postovat příspěvky, odpovídat na emaily) a co je dělat hodně těžko (připravovat prezentaci, jít si číst podklady). Píšu si tudůčka, díky trackování času už mám odhad, co mi kolik sežere času. Dnes ráno, když M. spal, tak jsem připravila draft prezentace, kterou budu dodělávat v noci. 

V každém páru je unikátní kombinace slabých a silných stránek. Jak bys doporučila se o nich bavit?

My se s manželem několikrát bavili o tom, co koho v domácnosti baví a nebaví. Já nesnáším vynášet koše, vysávat nebo utírat prach, to má rád Šimon. Nevadí mi mýt záchod a koupelnu nebo řešit prádlo, on to nenávidí. Šimon dobře vaří, v tom se střídáme. Zálohy, pojistky, věci kolem auta a domu vůbec neřeším. Nerada telefonuju, takže všem doktorům jsme jako primární kontakt dali číslo na manžela. Ale všechno, co je v písemné formě, mám na starost zase já, dávám do kalendáře. Já jsem plánovací typ, takže nám třeba píšu úkoly do Google Keep a dávám věci do kalendáře. I Šimon mi posílá události, kdy třeba nebude brzy doma atd., to usnadňuje organizaci našeho času.

Taky se nám osvědčilo si říkat, jak moc špatný den máš od jedničky do desítky. Občas mi Šimon píše, když jede z práce, jsem dva z deseti. Tak já řeknu OK, já jsem dnes sedm z deseti a o M. se i večer postarám já. Jindy zase já hlásím, že jsem tři dny pořádně nespala a potřebuju se ráno dospat. Nebo dostat prostor pro sebe – pětkrát v týdnu doma cvičím, to je třeba čas, co je prostě daný a potřebuji ho na svůj odpočinek. Nám funguje říkat věci včas, nenechat to dojít do bodu, kdy bouchneme. Víme o sobě dobře, co koho unavuje, co komu dobíjí energii. Balancujeme a pravidelně otevíráme nepříjemná témata. Ale ten první půl rok byl těžký. Dítě přinese do vztahu jinou dynamiku. 

Co ti kromě plánování a organizovanosti ještě pomáhá?

Šimon mně často říká: tak si to nějak zjednoduš, řekni si, co dělat nebudeš, máš na tudůčku napsaný odpočinout si? Nemáš? Tak si to tam napiš a jdi si třeba lehnout, napíšu synovci, zda nechce přijet na uklízecí brigádu a nemusíš to dělat ty. Někdy se moc stresuju, jsem výkonnostně a organizačně nastavená, on mě často řekne: vykašli se na to, nedělej to. Vyvažuje to, co jsem si asi přinesla z domova, že musíš všechno zvládat vlastními silami. Má výhodu, že má nadhled, protože není doma v té každodenní operativě. Ale vracím se k tomu, že si můžeme dovolit uvažovat o tom, že si necháme přivézt jídlo, nakoupíme online, dvakrát měsíčně dorazí paní na úklid.

Narážíte na nějakou výzvu? 

Těch je! Výzva pro nás je, že jsme oba ambiciózní, oba chceme fajn práci, dobrou kariéru a dobrý příjem. Pro mě není cesta jen být doma s dětmi a být hospodyňka. Jsem šťastnější, když aspoň trochu pracuju. Práce je pro mě koníček, prostor k realizaci i odpočinku. Máme v tom pro sebe velké pochopení. Ne vždy naše plány vyjdou, ale to pochopení je úleva. Zároveň se shodneme, že rodina je na prvním místě a nejdeme přes mrtvoly – práce umí počkat.

Když muž chápe, jak je někdy těžké být doma s dítětem a umí to říct nahlas, je to hodně zklidňující. Musím na závěr dodat, že manžela jsem si vybrala skvěle. ❤️