Lakujeme ženám slaďování placené práce a péče na růžovo?

Rozhovor s Dominikou Špačkovou, byznys architektkou a zakladatelkou projektu Maminkatelky, o tom, co ženy potřebují, aby se mohly zapojit do placené práce.

Takže lakujeme?

Myslím, že někdy lakujeme a že to není dobře. Máme k tomu spoustu dobrých důvodů. Ženy během rodičovské „dovolené“ vypadávají na dlouho dobu z trhu práce, ztrácí kontakt se svým oborem, těžko navazují po návratu do placené práce tam, kde skončily. Žijí ve finanční závislosti na svých partnerech nejen v době rodičovské „dovolené“ ale často i po ní, svými výdělky už je nikdy nedoženou.

V důchodu tráví ženy o deset let více než muži s průměrným starobním důchodem o více než 3 tisíce korun nižším. Péče o děti (i o jiné členy rodiny) je pro pracovní trh „komplikace“, která se pečujícím (čti převážně ženám) nepromíjí. Naštěstí se o tom začíná mluvit a vznikají iniciativy jako je MOMentum, které se snaží tuto tzv. daň z mateřství snížit. Přesto myslím, že bychom při usilování o zapojení žen na pracovní trh k nim měli být maximálně upřímní a otevřeně říkat, že skloubení práce s péčí o děti a domácnost může být někdy sakra těžké.

Tento článek nepolemizuje s tím, že by se ženám (a obecně pečujícím) měl co nejvíce otevřít pracovní trh. Naopak, pokud naše startovní čáry v závodě zvaném placená práce nejsou stejné, máme těm, kteří jsou ve znevýhodněné pozici, odstranit co nejvíce překážek. Jednou z těch překážek je i nerovná dělba rolí v domácnosti a výchově dětí. Pokud žena nebude mít doma podmínky k tomu, aby mohla s malými dětmi pracovat, ani nejosvícenější zaměstnavatel a nejlépe nastavené politiky zaměstnanosti a trhu práce ji nespasí. Hrozí jí vyhoření a zklamání. A často i tehdy, když ty podmínky doma ideální má. Péče je zkrátka velmi náročná disciplína. A placená práce stále zabírá nesmyslně velký kus bdělého času těm, se kterými bychom se o péči měli dělit. Ze života placené práce se stala dominanta, které podřizujeme všechny další aspekty našeho bytí. A podřídit tomu péči o naše blízké může být někdy příliš velká oběť.

K textu mě motivoval článek Petra Pouchlého na LinkedIn o tom, že jeho pracovní nasazení s dítětem už nikdy nebude takové jako před ním. Byl napsaný v zimních měsících, kdy do klasického rodinného kolotoče tradičně přibudou nezvaní hosté jménem dětské nemoci, kvůli kterým se každý sebelepší work-life balance systém rozsype jako domeček z karet.

„Dítě je projekt na plný úvazek, který vám směle rozbije pracovní plány ze dne na den. Opakovaně. Bez varování. Ještě dlouhé roky po skončení mateřské. Ti, co tvrdí něco jiného, vám sladce lžou. Nebo nechcete být v kůži jejich dětí ;).

Rodičovská je z hlediska pravověrného obětavého pracovního nasazení, ve kterém budujete kariéru, takže úplně nehledíte na hodinky, kdy končí šichta, doháníte po víkendech tabulky a maily a ještě najdete čas jezdit na všechny firemní akce, abyste neminuli politicko-mocenské boje, naprostá brzda!“

Reakce mužů a žen na sebe nenechaly dlouho čekat. Ozývaly se ženy, že podobná prohlášení jen prohlubují stereotyp, že nemůžou nikdy nic udělat správně: „Zní mi to, že s dětmi buď pracuju špatně a jsem přítěží pro organizaci, nebo je zanedbávám.“ Jiné sdílely svoje rozčarování nad tím, že se nechaly zlákat myšlenkou, že práce s malými dětmi jde v pohodě sladit: „Asi jsem skočila na špatný marketing, který rodičovství a rodičovství skloubené s kariérou maluje na růžovo. Cítím se tím podvedená a denně rozčarovaná.“

Jednou z diskutujících byla i Dominika Špačková, která před více než deseti lety založila projekt Maminkatelky, který měl za cíl pomoci ženám s malými dětmi rozjet podnikání. A Dominika v komentářích vůbec nelakovala situaci těchto pracujících žen na růžovo. Napsala jsem jí, jestli bych se jí nemohla víc vyptat na její zkušenosti. Souhlasila.

Jak vznikl projekt Maminkatelky?

Porodila jsem dítě a zjistila jsem, že nikde nejsou informace o tom, jak to zvládnout a nezbláznit se. A teď nemyslím jenom rodičovství, ale i práci, kterou jsem měla ráda. V roce 2011 se vůbec nemluvilo o zkrácených úvazcích, ty téměř neexistovaly, a ženy, které chtěly pracovat, měly jedinou možnost, a to rozjet si svoji vlastní živnost.

Říkáte, že úspěch v podnikání u žen stojí ze 70 % na rodinném zázemí, co to rodinné zázemí obnáší?

Do zázemí počítám, jestli je rodina finančně dobře situovaná, jestli má dostatek podpory od širší rodiny, a také taková „drobnost“, že děti nemají větší zdravotní potíže. Také musí mít rodiče dobrý partnerský vztah, musí držet při sobě a oba musí být zdraví. Pak jde vesele do světa hlásat, že mateřská není brzda. Je to podle mě cesta pro vyšší střední třídu. Stačí, když jedna nebo dvě věci nejsou funkční, stává se z práce při dětech opravdu těžká disciplína. Může to být nemocné dítě nebo nedostatek hlídání ze strany prarodičů. Důležité je také, aby partner nepovažoval práci ženy za nepodstatnou. Musí být podporující, musí být ochotný se domluvit na rozdělení péče o děti. Pokud to muž tak nemá, musí žena dělat neskutečné vývrtky, aby se kolem něj zařídila.

Dá se k takovému stavu dojít partnerskou komunikací, i když muž třeba před tím zastával jiné názory?

Já jsem ženy vlastně učila i vyjednávací metody. Některé si to pak dokázaly vyjednat. Pokud ale v tom partnerství od začátku byla nějaká nerovnost, muž viděl roli ženy především jako pečovatelku a uklízečku, tak odhaduju, že v 90 % se to nepodařilo vyřešit. Muž by musel změnit hluboký vnitřní postoj. Chtěla bych být hlasatelem těch pozitivních zpráv, že si to stačí vykomunikovat. Někdy to opravdu nejde.

Dvoukariérní domácnost, i když jeden má kariéru jen na půl úvazku, vyžaduje mimořádně dobrou komunikaci mezi partnery a jejich mimořádnou organizovanost. Stačí, když jeden není ochoten nebo neumí dobře svůj čas organizovat, problém je na světě. Druhá strana bude frustrovaná a bude se cítit jako ten, kdo tahá za kratší konec provazu. Model dvoukariérního manželství nemůže fungovat v případě, že muž je naladěn na macho strunu. Protože nebude ochoten kvůli práci s výrazně nižšími přijmy přeorganizovávat svůj program. Nevidí v tom hodnotu. Vyslechla jsem stovky příběhů frustrovaných žen, které se mě ptaly, co dělají špatně, když jim podnikání nejde tak jako evangelistům práce na rodičovské. Nemusely mít obrovské problémy. Stačilo, aby dítě mělo bezlaktózovou dietu a manžel častěji vyjížděl mimo republiku. Najednou to drhlo a dotyčná žena zvažovala, jestli to vůbec stojí za to.

A hraje v tomto vyjednávání roli, kolik ti muži vydělávají?

Mám známou, která má velmi rovnostářského muže a ten vydělává miliony. Ona vydělává pár desítek tisíc a stejně je to on, kdo vozí děti na kroužky, protože má flexibilnější pracovní dobu. Když měli malé děti, každý večer uvařil večeři, aby jeho žena měla ještě jídlo druhý den pro děti na oběd a nemusela s nimi dopoledne ještě vařit. Takže nepozorovala jsem, že by ta rovnost byla dána příjmy. Naopak muži s vysokými příjmy znají hodnotu času a váží si jí i u ostatních. Muži, kteří měli nižší příjmy než ženy a byli donuceni být v domácnosti, to nesli velmi těžko. Funkční partnerství také často stála na tom, že muž byl vychovaný nějakou velice zajímavou matkou, která mu pomohla nastavit zrcadlo. Například ten muž, o kterém jsem mluvila na začátku, tak jeho maminka se musela kvůli dětem své kariéry vzdát a jemu to bylo proti srsti.

Kdyby se vás někdo zeptal, jestli je rodičovská kariérní brzda?

Je to brzda. Já to samozřejmě vidím i na sobě. Já jsem mnoho let pracovala jenom dvanáct hodin týdně. A abych mohla pracovat, platila jsem si hlídání. Rodičovská je brzda. Tvrdit, že to tak není, je malování situace na růžovo. Může to fungovat u vysocepříjmových rodin, které si můžou dovolit zaplatit výpomoc. A nebo u rodin se zapojenými prarodiči. Běžná rodina s běžnými příjmy to má těžší. Matky většinou kromě práce musí řešit děti a domácnost.

Co říct na kritiku, že když budeme mluvit o tom, že rodičovská je brzda, ženy demotivujeme a zhoršíme jejich ekonomické postavení, protože se ani nebudou o nic snažit?

To není pravda. Ony se budou snažit. Ale nebudou mít ty růžové brýle. Když se hlásá, že rodičovská a práce jdou v pohodě dohromady, vytváří to velký tlak na ženy, které kromě všeho, co mají na hrbu, najednou ještě musí přibrat tu zářnou kariéru. A těch, které jsou překvapené, že to nejde moc lehko, je více a více. Namísto, abychom ženám umožnili pracovat, vzniká společenský tlak na to, že by ženy měly pracovat, stačí si to jen dobře zorganizovat.

My jsme v rozhovorech na Maminkatelkách ukazovali, jak je to těžké. Dělali jsme rozhovory se ženami, které si opravdu podnikáním něco vydělaly a měly z toho nějaké peníze pro rodinu, aspoň 5-10 tisíc korun. Nezveřejňovali jsme příběhy žen, které měly podnikání jako koníčka. A já vím, jaké ústrky si musely prožít, protože u většinu z nich jsem znala celé jejich příběhy. Snášela se na mě obrovská kritika, proč dělám rozhovory s tak neschopnými ženami. Je zajímavé, že samoživitelky to měly v mnoha směrech jednodušší než ženy, které měly partnera. Protože jim nikdo nerozhazoval fungující systém.

Myslíte tím, že nemusely s nikým ladit organizaci života?

Samoživitelky často řekly: mně se tak ulevilo, když odešel. Když jsem byla sama, začaly mi věci fungovat. Znala jsem často obě strany. Ne že by ten partner byl neschopný. Ale najednou tam nebyl další člověk, který měl na ženu požadavky, který se nepřizpůsobil tomu, jak byla vedená domácnost. Měl nápady, jak to vylepšovat, ale přitom zhoršoval to, co ženě zjednodušovalo život.

Není to dané tím, že by ti muži byli hloupí, zlí nebo to dělali naschvál. Oni tak byli vychovaní, nesou si ty vzory v sobě. Jestliže jim maminka poskládala prádlo úhledně do skříňky ještě v osmnácti letech, špinavé prádlo magicky mizelo, tak to automaticky předpokládají u své ženy. Muži, které vychovaly ženy, jež měly svou kariéru, neočekávají mamahotel.

Jaké jste viděla scénáře u žen, které měly nápad a zápal, ale doma neměly zázemí?

Buď ta žena brzo pochopila, že si podnikáním vydělá dost peněz na zaplacení podpory, kterou potřebuje, nebo to nepochopila a drhlo to. Já jsem je motivovala k tomu, aby si vydělaly podnikáním alespoň 50 tisíc čistého, což samozřejmě nefungovalo u všech.

Jak podporovat ženy v návratu do placené práce?

Taky jsem se v minulosti dopustila chyby, že jsem tvrdila, že mateřská je nejlepší čas na rozjezd podnikání. Dneska už bych to takhle nenapsala. Chtěla jsem dávat naději. Před dvanácti lety jsme také měli méně informací. Četla jsem v té době knížku Opřete se do toho (ženy, práce a vůle uspět) od Sheryl Sandberg. Dávala své děti spát ve školních uniformách, aby ráno ušetřily čas oblékáním. A nebo popisovala, jak tříměsíční mimino nechávala doma s chůvou a odjížděla s pláčem. Já jsem vlastně ženy chtěla uchránit toho, co popisuje Sheryl Sandberg, že buďto máte kariéru, nebo máte děti. A bohužel se to v posledních letech překlopilo do těch výzev za skvělou kariéru.

Říkala jste, že projekt Maminkatelky momentálně spí.

Utekla jsem z toho tématu, protože je to psychicky hodně náročné. Netušila jsem, že otevřu s tématem pracujících matek pandořinu skříňku. Chodily mi výhružky od mužů, že jim beru matky od rodin. Největší mela se strhla, když jsem napsala o tom, že by ženy měly mít finanční rezervu.

Projekt Maminkatelky skončil také proto, že se na trh dostaly projekty slibující ženám, že je naučí rychle vydělávat miliony. Paradoxní je, že tyto projekty vedly ženy. Jedna z nich prodávala mentoring začínajícím podnikatelkám za milion na půl roku. Extrémně dobře motivovala. Z mnoha rodin tyto ženy vytáhly v době covidu peníze, a když se těm rodinám jejich podnikání nerozjelo, tak její odpověď byla „Nedostatečně jste se otevřeli bohatství“. Já jsem vedle nich vypadala jako neschopná, protože jsem neslibovala zázraky a učila ženy, jak postupovat krok za krokem. Spousta žen přestala vidět rozdíl mezi projektem Maminkatelky a těmito podvodnými programy. Některé klientky mně zase psaly, co s tím máme dělat, jak to máme zastavit? Já jsem se na to nedokázala dívat, musela jsem z toho odejít. Na trhu byly najednou zmatené ženy, které uvěřily totálním nesmyslům. Například že cenotvorba se dělá tak, že si napíšete tři ceny na papírky, dáte je na zem, chodíte po nich a až ucítíte, že stojíte na tom pravém, tak to je ta cena, kterou produktu máte dát. A prý když si budete dělat bylinnou napářku vaginy, tak se otevřete bohatství a budou vám chodit miliony. Naše klientela začala takhle uvažovat.

Povídáme si ještě dlouho o tom, že beze změny hodnotových postojů ve společnosti se nepohneme dál. A že jedna z cest, jak ten proces urychlit, je nepřenositelná otcovská dovolená. Shodneme se, že se začíná mluvit o tom, že skloubit práci s pečujícími závazky je těžké a vítáme každou zprávu tohoto typu, kterou vyšle do světa muž. Jak říká Dominika: „Na změnu ve společnosti potřebujeme mužský hlas, protože ten ženský je bohužel považovaný za hysterický.“ Konec rozhovoru se točí kolem tématu, jak ženy naučit, aby uměly říkat ne. „Požadavků je moc, naučte se říkat ne a pečlivě vybírejte, čemu říkat ano“, uzavírá Dominika náš rozhovor.

Přemýšlela jsem, proč si mě toto téma přitáhlo. Vidím kolem sebe hodně žen na pokraji vyhoření, nespokojené, utahané nebo dokonce zaléčené antidepresivy. Očekávání od nich jsou obrovská jak na domácí scéně, tak na trhu práce. Hledají složitě balanc mezi tím být dobrá máma (což je v době intenzivního rodičovství full-time job vyžadující neustálé vzdělávání a seberozvoj) a držet krok s dynamicky se rozvíjející dobou, pracovním trhem a trendy všeho druhu. Pokud jim budeme tvrdit, že se to dá zvládnout, zaléží jen na nich, nebudou se mít dobře. Řešení nespočívá pouze v dovednostech konkrétní ženy, ale v nastavení celého ekosystému kolem ní, partnerem počínaje, veřejnými politikami konče. Chtěla bych článkem povzbudit ženy, které by se třeba rády zapojily do placené práce, ale nemají na to momentálně energii. Nebo ty, které to zkusily, ale přineslo jim to do života tolik stresu, že to na určitou dobu vzdaly. Někdy to prostě nejde. Samozřejmě myslím i na ženy, které nemají na vybranou, protože rodinný rozpočet jejich příjem potřebuje. Jak bychom jim mohli pomoci?

Kromě dostatečného počtu míst ve školkách pro děti, flexibility v práci a osvícených zaměstnavatelů, kteří chápou, že jejich zaměstnanci a zaměstnankyně jsou komplexní bytosti mající život i mimo placenou práci, potřebujeme znormalizovat fakt, že pečujícím může být kdokoliv z nás, nejen mladá matka nebo žena v (před)důchodovém věku. Potřebujeme dodat neplacené práci prestiž, kterou si zaslouží. Nevidět ji jen jako nekvalifikovanou práci, díru v životopise. Hodilo by se ubrat z požadavků intenzivního rodičovství, které rodiče činí zodpovědnými za úspěch v každé sebemenší oblasti života jejich dětí. A v neposlední řadě potřebujeme spravedlivou dělbu rolí v péči a v domácnosti.

Apel na ženy, aby nastoupily do placené práce totiž v naší společnosti stále znamená apel na to, aby od té chvíle jely na dvě směny. Proto bychom jim to neměli lakovat na růžovo.