Léto u rybníka. Můžeme si ho dovolit?

Prázdniny a rodičovství se od 90. let dramaticky změnily. Dnes je snazší zajet s dětmi k moři, než je pustit k rybníku.

Moje mamka se zhrozila, když zjistila, že jsme syna přihlásili na čtyři příměstské tábory. „Chudák“, povzdechla si. A mně zase naplno došlo, jak se rodičovství v roce 1995 a 2025 nedá srovnat. Prázdniny během mého dětství v učitelské rodině vypadaly zhruba takto: čtrnáct dní skautský tábor, týden až dva rodinná dovolená, pár dní u babičky a dědy, tenis s taťkou po večerech, hraní si v pokojíčku o samotě nebo se ségrou a zbytek času pokrylo běhání s kamarádkou venku. Na jídlo bych si za celý den nevzpomněla, kdyby mě mamka nevolala z kuchyně nebo z plných plic z okna bytovky. Tato představa je pro mě o třicet let později úplné sci-fi. 

Na pobytové tábory naše děti jezdit nechtějí, v pokojíčku se nezavřou ani na minutu, venku nemají s kým běhat a pořád se dožadují něčeho k jídlu. Naštěstí babičky a dědové jsou zapojeni mnohem více, než ty moje v roce 1995, takže zachraňují situaci. Sami ale přiznávají, že by měsíc v kuse s dětmi nedali (častá zkušenost mých vrstevníků a vrstevnic, kteří neměli mámu učitelku, tak se na léto odstěhovali k prarodičům). Já se jim nedivím. Rodičovství i prarodičovství je dnes moc intenzivní.

Risk, nebezpečí, zodpovědnost

Vraťme se ještě k porovnání let 1995 a 2025. Kulisy se změnily. Kolem bytovky, kde jsem vyrůstala, už dnes neběhají skupinky dětí. I v mém rodném malém městě najdete pestrou nabídku příměstských táborů, rodiče jsou ochotní dovážet děti na tábor do okolních měst, pokud si tím zlepší angličtinu nebo taneční dovednosti. Rybník, kde jsme strávili polovinu léta, zeje v červenci a srpnu prázdnotou. Také bych se rozmýšlela, jestli do něj dnes děti pustím. Voda nic moc, skákání z hráze bylo ošemetné už tehdy, ale nikdo to moc neřešil. A to je ono – nikdo to moc neřešil! Ne proto, že by jim na dětech nezáleželo, ale proto, že se od nich neočekávalo, že všemu, co se jim může přihodit, mají předcházet. Nejkontroverznější důsledek intenzivního rodičovství, které se během 90. let rozšířilo po celém západním světě, je fakt, že z rodiče (hlavně z mámy) se stal velký „risk factor“ pro její děti. Chceš mít v životě úspěch a být spokojený? Dobře se naroď!

Dobrá máma má dítě už od prenatálního období rozvíjet a hlavně chránit před nebezpečím. Pokud to neudělá, riskuje, že sníží šance dětí na úspěch v životě či nenapravitelně poškodí jejich duševní a fyzické zdraví. A to si za rámeček nedá. Zvlášť v době sociálních sítí, špatné zprávy se šíří rychle. Kdyby v roce 1995 měli všichni u rybníka mobily, věděli by vše, co víme dnes my z oblasti neurovědy a vývojové psychologie, a čelili by společenským očekáváním o tom, co má dobrý rodič zajistit, možná by ten rybník i tenkrát zel prázdnotu.

Úspěch, šance, spokojenost

Intenzivní rodičovství není výmysl rodičů. Je výsledkem nové společenské normy. Dobrá máma a dobrý táta jsou jiné bytosti než před třiceti lety. Právě v 90. letech do výchovy pronikla zjištění neurovědy o tom, jak se vyvíjí dětský mozek, a nezvratně změnila styl rodičovství. Dnes víme až příliš dobře, jak dětský mozek reaguje na podněty od rodičů. Proto dětem zpíváme už v prenatálním období. Dříve bylo dítě plačtivé či neklidné. Řešilo se (pokud vůbec), co s tím, ne proč. Dnes hledáme příčinu v tom, co matka jedla v době těhotenství, jaký byl její level stresu nebo jestli proběhl správný bonding po porodu.

Změna ve stylu, jak vychováváme, je taky spojená s ekonomickou realitou. Od 80. let se v západním světě zvyšují nerovnosti ve společnosti, které jsou přímo úměrné s mírou intenzivního rodičovství. Čím víc totiž děti rozvíjíte, tím větší šanci mají v individualizované neoliberální společnosti uspět. Data ukazují, že intenzivní rodičovství se v tomto směru opravdu vyplatí. Rodiče mají zásadní vliv na budoucí životní úspěch svých dětí. Proto s nimi tráví více času než před třiceti lety, proto do nich investují hodně peněz, proto čelí většímu přetížení. Férová domácnost se se dvěma přetíženými rodiči nastavuje těžko, kvůli této intenzitě je ale ještě víc potřeba. Časový rozdíl v zapojení do péče mezi matkami a otci je pořád velký:

Takže můžeme si léto u rybníka dovolit?

Finančně většinou ano. Společensky už méně. Netroufneme si tam děti poslat samotné. Už je společensky nepřijatelné, abychom se spolehli na to, že se budou ve vodě hlídat navzájem. Musíme najít ochotného dospělého, který je bude hlídat celý den ze břehu, mazat krémem, pravidelně krmit a strkat jim kšiltovku na hlavu. V tašce bude mít také několik her, které bude ochotný či ochotná s nimi průběžně hrát.

Jsme v pasti. Nemůžeme už nevědět, co víme: vědecké poznatky, sdílení na sociálních sítích, nešťastné události v médiích prakticky z každého koutu světa – například, že se kdesi v americkém městě dítě udusilo heliem z balónků (to už se se mnou potáhne). Nemůžeme se odpojit od světa, který neustále přikrmuje náš pocit rodičovské nedostatečnosti a těžko se vykašleme na doučování z matematiky, když víme, že bez naší pomoci se dítě na vysněnou střední školu nedostane. Intenzivní rodičovství není naše chyba. Je to odpověď na dobu a systém, ve které žijeme. Pravděpodobnost, že už teď děláme pro naše děti dost, je velká. Vlastně bych za to strčila ruku do ohně. Zkusme si od té intenzity a zodpovědnosti v létě odpočinout, pokud to jen trochu půjde.

Rybníkům zdar! Já našemu Pardoubku dám letos o prázdninách šanci.

Martina

P. S.: Ještě zpátky k „chudákovi“ synovi, který musí obrážet příměstské tábory. Ráda bych připomněla, že letní prázdniny trvají devět týdnů a že před námi tedy stojí úkol navzdory velkým výdajům za tábory nějak hezky strávit zbývajících pět týdnů, tj. víc než polovinu letních prázdnin. O tom, jaká makačka je prázdniny naplánovat a zrealizovat, jsem psala vloni. Platí to beze zbytku i letos.