Možná nejsi špatná máma, možná jen děláš práci za celou vesnici

To nám vzkazuje primatoložka a antropoložka Sarah Blaffer Hrdy v knize Matky a ti druzí. Revoluční dílo o evoluční podmíněnosti sdílené péče.

K výchově dítěte je zapotřebí celá vesnice. Tuto větu jsme všichni mnohokrát slyšeli. Spousta z nás, které ubíjela rodičovská rutina, kdo zažili noční pochody s neutišitelným kojencem nebo trpěli strachem o to, co s našimi dětmi bude, pokud dostaneme čtyřicítky horečky, si možná v duchu říkala, že tady něco nehraje. Pokud jste v těchto chvílích tzv. v kostech cítili, že systém výhradní péče postavený na sociálně izolované matce vám nedává smysl, tak vězte, že skrze vás promlouvala několik milionů let stará historie. Že nejsme evolučně uzpůsobeni k takovému typu péče potvrdila svým dlouhodobým výzkumem antropoložka a primatoložka Sarah Blaffer Hrdy a popsala to zevrubně v knize Matky a ti druzí.

O knize jsem si povídala ve třetím díle našeho podcastu s Kristýnou Hypšovou z Asociace péče o seniory. Kristýna se zasadila o to, aby kniha vyšla v češtině, a patří mezi ženy, kterým přinesla velkou úlevu: „Když jsem měla malé miminko, měla jsem při péči takové stavy, které se nedaly dobře vysvětlit. Cítila jsem třeba uprostřed noci záchvaty vzteku (...) Mně tam chyběli ti ostatní lidi. Já jsem se v té knize našla, dávala mi za pravdu, pociťovala jsem úlevu. Ano, takhle to bylo vymyšleno. Máme péči sdílet. Nemáme na to být samy jako ženy, ani sami jako pár.“

Poslouchejte zde:

Hlavní myšlenka knihy

Kniha Matky a ti drzí ukazuje, že náš druh přežil a vyvinul se jen díky „kooperativnímu rozmnožování“. Dokázali jsme udržet dětskou populaci naživu díky tomu, že se o péči a shánění potravy podělilo několik allorodičů. Allorodič mohla být babička, strejda, starší bratr či neteř.

„Pravděpodobně již před 1,8 milionu let se o mláďata u homininů kromě jejich vlastní matky starala a zaopatřovala je řada dalších jednotlivců, a právě tyto podmínky výchovy připravily půdu pro vznik emočně modernějšího lidoopa. Dlouho předtím, než se z našich předků vyvinuli anatomicky moderní lidé s velkým mozkem, vychovávali rané homininy jak rodiče, tak i allorodiče.“

Takový typ péče navíc vedl k rozvoji jedné z nejlepších lidských kvalit – empatii. Selekční výhodu měli ti, kdo dokázali dekódovat myšlení a prožívání ostatních a tím rozpoznat, kdo jim pomůže či ublíží. Schopnost empatie a čtení myšlenek se tedy vyvinula jako výhoda zvyšující šanci na přežití a rozmnožení. A byla tu dřív než společný jazyk a moderní, „chytrý“ mozek.

„Hledáme-li zdroje lidské empatie, musely se tyto emocemi nabité svérázy mysli vyvinout dříve, než se objevila slova, která by je vyjádřila (...) Kooperativní rozmnožování tu podle mého názoru bylo dříve než chytrost. Připravilo půdu pro to, aby se mohli vyvinout lidoopi s delším dospíváním a větší intersubjektivitou, a tyto vlastnosti pak otevřely cestu k evoluci anatomicky moderních lidí s velkým mozkem. Mozek potřebuje péči více, než péče potřebuje mozek.“

Člověk by se nevyvinul, pokud by matky neměly podporu

Když profesorka Blaffer Hrdy přijela z porodnice s první dcerou a zůstala s ní jako primární pečovatelka sama doma po té, co se zbytek rodiny rozprchl za svými povinnostmi, zažila nespokojenost a zklamání. Ptala se sama sebe, proč se necítí dobře, když by podle všeho měla z evolučního hlediska naplňovat svoji roli ve společnosti. Ledaže – napadlo ji – není evolučně naprogramovaná k tomu věnovat většinu dne a noci péči o dítě bez podpory ostatních a nemít čas na nic jiného.

Vrhla se do výzkumu a obohatila svůj obor o perspektivu péče. Dlouho se v odborných kruzích myslelo, že lidský altruismus vznikl, protože jsme se jako skupina museli bránit proti ostatním. V pleistocénu však populace našeho druhu s nikým o prostor bojovat nemusela. Pokud vznikl konflikt, dávalo větší smysl odejít, posunout se dál. Naopak nedávalo smysl plýtvat energií na boje, ale šetřit si ji na shánění potravy, které byl vždy nedostatek. Pleistocén byla drsná doba, již nepřežila spousta živočišných druhů. Náš druh to dal tak tak, a to právě díky tomu, že jsme se podělili o péči a shánění potravy.

Co z toho vyplývá

Jedinečné vlastnosti našeho druhu – velký mozek, komplexní sociální schopnosti a schopnost spolupráce – se mohly vyvinout pouze ve společnostech, kde výchova dětí byla kolektivním úsilím, při kterém se rodiče i další pečovatelé („allorodiče“) dělili o povinnosti spojené s výchovou, ochranou a výživou mláďat.

„Žádný jiný lidoop ani gorila, šimpanz nebo bonobo nejsou zdaleka tak dobří jako člověk v odhadování toho, co druzí chtějí, ani tolik netouží pochopit, proč by vlastně ti druzí mohli chtít, co chtějí. Pouze u člověka se běžně projevují spontánní impulsy ke sdílení s ostatními a snaha pomáhat.“ (s. 75).

Už toto zjištění je samo o sobě uklidňující. Možná jako já v posledních měsících těžko hledáte, kam se poděla na světě empatie a úcta k lidem. Vždycky si vzpomenu na tuto knihu, která ukazuje, že jsme prvoplánově dobří, jen na to nesmíme zapomínat a kultivovat to. Evoluční výhoda totiž není žádná jistota. Rysy, které v průběhu evoluce nepoužíváme, nakonec vymizí. Prosociální sklony, které nám sloužily v minulosti, přestane evoluce zvýhodňovat, pokud je nebudeme využívat.

Poznání a kniha Blaffer Hrdy také přináší mnoho implikací k přemýšlení o mateřství a sdílené péči. Vyjmenuju zde jen několik příkladů toho, kam tato kniha ve svých důsledcích sahá:

Kniha zpochybňuje mýtus o výlučné mateřské odpovědnosti za péči. Snižuje mateřskou vinu prostřednictvím porozumění našemu evolučnímu dědictví.
Matky vždy vedle péče i pracovaly.
Kniha ukazuje, že muži i ženy mají vrozenou schopnost empatie, ale pečující reakce se musí naučit/vypěstovat.

„V rozporu se zažitou představou jakéhosi přirozeného ,mateřského instinktu' je schopnost konkrétního jednotlivce reagovat na potřeby kojenců do značné míry dána získanými zkušenostmi – jak zkušeností v poskytování péče, tak zkušeností s jejím přijímáním. Jak jsme viěli napříč celou knihou, muži i ženy obecně mají jistou vrozenou schopnost empatie vůči druhým a potenciál pečovat o děti a vychovávvat je, ale pro rozvoj a projev těchto pečovatelských reakcí jsou zásadně důležité zkušenosti z minulosti v kombinaci s aktuálními podněty.“

Mantra autorky „Matky nemohou mít k dispozici nikdy dost allomatek“ ji vede k uvažování o postnatální depresi jako příznaku nedostatečné podpory žen po porodu.
Podpora formou allorodičovsví může přijít z rodiny, od přátel ale i od institucí. Kvalitní školka či dětská skupina může být dobrý allorodič.
Organizace veřejného i soukromého prostoru, individualizace a privatismus jsou v rozporu s možností dobře pečovat a nevyhořet.
Globální řetězec péče, tj. péče poskytovaná migrantkami, je perverzní forma allorodičovství. Jedny ženy opouští svoje děti či rodinu, aby se staly allomatkami dětí jiných žen.

Řadu z těchto témat jsme probraly s Kristýnou v podcastu. Třeba i to, že allorodičem se můžeme stát i nepatrným gestem: všímejme si dětí ve veřejném prostoru. I dětí, které nejsou naše. Děti jsou totiž evolučně naprogramované k tomu, aby dokázaly číst emoce ostatních i na dálku. Stačí úsměv či zamávání. Přijmout zodpovědnost za sdílenou péči může být i takhle snadné.

Ještě jednou vás srdečně zvu k poslechu rozhovoru. Myslím, že stojí za to: Youtube, Spotify, Apple Podcasts

A dejte mi vědět, pokud vám zjištění z knihy stejně jako mně a Kristýně přinesla úlevu nebo potvrzení vašich pocitů.

Martina