Míša a Lukáš

O tom, jak je někdy těžké se doma domluvit, umí takhle upřímně mluvit málokdo. Míša s Lukášem jsou inspirativní nejen tím, jak se tohoto tématu nebojí, ale i tím, jak dobře umí popisovat svoje vnitřní bariéry i vnější podmínky, které jim hází klacky pod nohy.

Můžeme být milující rodiče, můžeme být dobří plánovači, ale ke spokojenosti to stačit nemusí. Vztahy, rodičovství, domácnost, placená práce, péče o sebe – to je kombinace, u které si asi každý z nás někdy řekl: „Jde to vůbec zvládnout?“. Přihoďte do mixu pandemii covidu a dětskou intoleranci na laktózu, se kterými se Míša s Lukášem na začátku rodičovství potýkali, a stane se z toho spíš řečnická otázka. O to víc úsilí museli vynaložit, aby našli způsob, jak se doma domluvit a vyjít si vstříc. Dokázali to, i když to několik let docela bolelo.

Jak byste popsali vaši dělbu rolí domácnosti?

Míša: Je to pořád ve vývoji. Když jsme se poznali, velmi brzy jsem otěhotněla, zůstala jsem na mateřské a měli jsme klasickou dělbu rolí. Domácnost byla hodně na mně, i když Lukáš je doma od začátku velmi nadstandardně zapojený. Postupem času toho přibývalo, úkoly se doma začaly kupit a nějak jsme se o tom handrkovali.

Lukáš: My jsme se nestihli na začátku úplně domluvit, jak by to mělo být, a šli jsme do toho s takovou jednoduchou představou, že všechno bude hezky fungovat: já jsem na volné noze, ty bys taky chtěla být na volné noze, tak to nějak vymyslíme. Budeš se potkávat s kamarádkami na rodičovské a pomůže nám naše pražská babička. Malá půjde relativně brzy do školky. Kdyžtak něco doděláme po večerech. Z těch představ se nesplnilo vůbec nic. Přišel covid, žádný kamarádky, žádná babička. Dítě bylo náročnější. Dcera má intoleranci na laktózu, na což jsme přišli až po třech letech snahy ji přesvědčit, že by mléko měla mít ráda, takže toho úplně moc nenaspala. Na volné noze jsme sice byli, ale Míša neměla tu svoji volnonožskou část rozjetou. Já jsem sice podnikání měl zaběhlé, ale s příchodem covidu se nevědělo, co bude. Byl jsem v permanentním stresu. Takže z nějakých představ o tom, jak si to hezky naladíme po svém, se stala vystresovaná klasika.

Míša: První půl rok jsem se snažila pracovat, ale vzdala jsem to, protože dcera byla neodložitelná. Až přede dvěma lety jsme se domluvili, že pátky budu mít pracovní já, že se to nějak pokusím roztlačit. Lukáš si snížil úvazek na čtyři dny v týdnu a já jsem dostala k dispozici jeden den. Teď to vypadá, že to po dvou letech začíná fungovat. A konečně začala dcera chodit do školky. Bavíme se teď víc o tom, jak to zařídit, abych nebyla nerudná, protivná máma a manželka. Víc se domlouváme na tom, co kdo bude doma dělat. Nebo spíš se nějak snažíme dělat, kdo na co má zrovna energii.

Relativně dlouhou dobu jsme měli funkční, ale ne úplně šťastný systém: když jsme se poštěkali, tak jsme věděli, že bychom to měli řešit.

Máte nějaký systém, jak si dáváte zpětnou vazbu?  

Lukáš: Relativně dlouhou dobu jsme měli funkční, ale ne úplně šťastný systém: když jsme se poštěkali, tak jsme věděli, že bychom to měli řešit. Jednu dobu jsme měli naplánovanou v kalendáři pravidelnou událost, kdy si budeme říkat, jak se máme, jenže jak jsme v sobě měli nahromaděný asi dvou nebo tříletý špunt, kdy jsme se o těch věcech moc v klidu bavit neuměli a v podstatě jsme se proklesťovali životem tak nějak za pochodu, tak z toho byla ne úplně příjemná sezení. Takže od těch jsme upustili. Pak jsme je z toho kalendáře v tichosti smazali.

Někdy se objevují rady typu přeneste si dovednosti, které jste nabyli v placené práci, do domácnosti. Jak to vidíte?

Lukáš: Já jsem do toho vztahu šel s pocitem, že jsem hodně strukturovaný člověk. Měl jsem na všechno tabulky, plány, denní to do list, dlouhodobou strategii, co chci dělat. A Míša byla z mého pohledu víla, která k tomu přistupovala tak, že se to nějak vždycky stane. A mě to rozčilovalo. Já myslím, že Míšu zase rozčilovaly moje tabulky a plány. Já jsem se dlouho snažil na sílu věci nějak strukturovat a plánovat. A hrozně dlouho mi trvalo přijít na to, že s tím naším nastavením to vlastně nejde. Snaha si všechno naplánovat a domluvit dopředu je vlastně hodně frustrující, protože ono to permanentně dopadá jinak. Myslím si, že teď po těch letech už jsme se sobě přiblížili. Já jsem víc vílovatější a Míša je víc strukturovanější. 

Vždycky jsem pracoval v manažerských rolích a mým úkolem bylo vidět a plánovat hodně dopředu. Míša fungovala víc tady a teď, což bylo asi s ohledem na malé dítě a tu krizi doma potřeba. A tady v tom jsme se nepotkávali. Já jsem říkal: musím hodně pracovat a potřebuji, abyste mi na to udělali prostor. Nebyl jsem schopný Míše srozumitelně říct, v jak strašně velkém stresu a tlaku jsem se cítil být. Asi jsem to nedokázal vyjádřit. Měl jsem pocit, že to přece musí vidět a jenom se nesnaží nebo jí to je jedno. Měl jsem jí to dlouho za zlé. Míša mi dlouho nebyla schopná říct, jak je ubíjející řešit pořád dokola, co se má nakoupit, skládat prádlo a udržovat domácnost v provozu a nespat a být na spoustu věcí s malou sama.  

Myslím, že jsme oba měli pocit, že děláme úplně první poslední a ten druhý stejně není spokojený, stejně potřebuje ještě něco dalšího a že už fakt nemůžeme. Měli jsme to tak oba.

Míša: Prožili jsme jeden velmi těžký rok, který se zakončil tím, že si Lukáš vykloubil rameno. Musel  se tomu poměrně dlouho přizpůsobovat a nemohl využívat cvičení jako ventil, na který byl zvyklý. Do toho já jsem navštěvovala náročný psychoterapeutický výcvik. Díky výcviku jsem se měnila a s naším rodinným systémem to začalo hýbat. Takže jsme prožili velmi intenzivní, řekněme, seberozvojový rok. Nebylo to vůbec jednoduchý, ale někdy v tom roce jsme s tím vším pohli. Dokázali jsme se o tom do hloubky bavit. Rozebrali jsme věci, které dlouho spaly, hodně zažraný bolístky a výčitky. Nemáme vše vyřešené, čas od času, když jsme unavení, na nás něco vykoukne, ale dokážeme se o tom bavit víc v klidu. Dokážeme dojít k nějakému rozumnému výsledku, což byl ze začátku docela problém.

Lukáš: Je zajímavý, že když jsme se k tomu popovídání dostali, tak ve finále nebylo tak těžké se domluvit. Neřekl bych, že to vidíme úplně stejně, ale máme to nastavené k většímu porozumění. Kdybychom neprošli tím extrémně těžkým rokem a kdybychom neměli ty seberozvojové aktivity, tak si myslím, že dneska jsme pořád v dost podobném bodě, jako jsme byli. My bychom se z toho nedokázali sami dostat tím, že bychom si sedli v sobotu odpoledne a probrali bychom, co v té naší domácnosti nefunguje a jak bychom si to chtěli nastavit líp. Byli jsme ochotní si spolu sednout, ale každý jsme to chtěli nastavit jinak.

Míša: Oba jsme se snažili tomu druhému ulehčit, ale ani jeden jsme se toho druhého neptali, jestli to, co děláme, je pro něj to ulehčení. Myslím, že jsme oba měli pocit, že děláme úplně první poslední a ten druhý stejně není spokojený, stejně potřebuje ještě něco dalšího a že už fakt nemůžeme. Měli jsme to tak oba. Hodně dlouho nám trvalo si to vyladit. Také jsme zjistili, že si vyjadřujeme náklonnost jiným způsobem. To byl velký aha moment, kdy Lukášovi došlo, že nějaké věci dělám proto, že ho mám ráda a chci mu udělat radost. Jeho to v tu chvíli zlobilo, měl pocit, že vlastně dělám úplně něco jiného, než on by potřeboval. Až čtyři roky po seznámení si to teprve začalo sedat.

Jaký obsah na Férové domácnosti byste uvítali? Co by vám mohlo něco přinést?

Lukáš: Mně by v ten daný moment nejvíc pomohlo video, kde nějaký chlap říká přesně to, jak já se cítím. V době té krize jsem měl pocit, že to mám dobře vymyšlené. A že Míša je ta špatná, že mě nechápe a představuje si to jak Hurvínek válku a měla by být spokojená. Vždyť já dělám první poslední, ona si žije jako princezna a já se tady můžu udřít. V tom obsahu, který jsem konzumoval online, se často začíná od ženy, protože spousta chlapů v ten daný moment má pocit, že oni nemají problém, že ty okolo jsou ten problém. Takže mě tam zastavoval obsah typu: tvoje ženská je furt protivná, nic se jí nechce a všechno ti vyčítá? Nechce s tebou spát? U toho se chlap zastaví a přemýšlí, co s tím teda má dělat. Takže v tu chvíli by na mě asi fungoval rozhovor s chlapem, který se cítí přesně jako já. Tam bych se chytnul. Tohle bude asi hodně úsměvný nebo pitomý, ale když jsme byli v tom nejtěžším roce, tak já jsem byl podvědomě otevřený informacím, co mě z toho vyvedou ven. Nemohl jsem spát, tak jsem po večerech projížděl Facebook a Youtube a začaly na mě vyskakovat různý mužský kruhy a seberozvojový kurzy. To mě ujistilo, že to není jen můj problém, že to není jen můj pocit. Takže nějaký jednoduše stravitelný obsah by na mě fungoval, já jsem neměl energii konzumovat nic složitýho.

Všechny naše snahy to řešit skončily sérií výčitek nebo pláčem, nebo jsme se pohádali, nebo jsme mlčeli. Vlastně mně přijde, že jsme pak oba došli po nějaké době do bodu, že jsme už ty věci radši neřešili, protože nás to nikam neposouvalo.

Pomohl by vám Audit domácnosti?

Míša: Párkrát jsem se setkala s tím, že když muž vidí sousloví audit domácnosti, tak z toho má osypky a pocit, že ho bude někdo nutit doma otročit. Hodně by pomohlo, kdyby ti chlapi pochopili, že to je nástroj, jak mít spokojenou domácnost. My jsme se doma dlouho usazovali v tom, že přetažená Míša není vůbec nic dobrýho ani pro Lukáše. Čím víc on se doma zapojí, tím já jsem odpočatější a mám energii dělat pro něj teplo domova. Mezi horama prádla a mezi věcmi, které jsou všude po bytě rozházené, nemám chuť dělat inovace a vyhezčovat domov, protože ten základ nestojí za nic. 

Lukáš: Když se řekne audit, tak mně je v tom hezky, protože to já dělám profesně. Kdyby mi někdo řekl, že existuje strukturovaný postup, jak nebudu mít doma protivnou ženskou, tak bych po tom skočil. Mě frustrovaly naše snahy to řešit. Měl jsem pocit, zdůrazňuju, že to byl můj pocit, že věcně a konstruktivně řeším naši situaci pomocí racionálních argumentů a čísel. A Míša do do toho bleptá nějaký emoční pojmy a dojmy. Ale dneska už vím, že z druhé strany to vypadalo podobně, že Míša se snažila konstruktivně řešit situaci a já jsem si tam plácal nějaká svoje čísla, která vůbec nepomáhala. Všechny naše snahy to řešit skončily sérií výčitek nebo pláčem, nebo jsme se pohádali, nebo jsme mlčeli. Vlastně mně přijde, že jsme pak oba došli po nějaké době do bodu, že jsme už ty věci radši neřešili, protože nás to nikam neposouvalo. Kdyby mi někdo řekl: „Hele, tady je proces, kterému se budeš měsíc věnovat, a na na konci ti z toho vypadne jasný plán“, tak to bych se tetelil. Já jsem nikde na nic takového nenarazil. Narazil jsem na kurzy pro muže, kde odjedu na týden se s nahýma chlapama někde potit v chýši, nebo na párový kurzy, který jsou na pět let dopředu plný. Nebyl jsem schopný najít řešení.

Jak byste definovali férovou domácnost?

Míša: Když se poprvé Lukáš setkal se slovem férová domácnost, tak úplně vybouchnul. Byly za tím nějaké emoce, kterým vlastně já nedokážu úplně porozumět, protože nejsem chlap v jeho situaci. To mě vede k tomu, že by to chtělo ještě víc vysvětlovat. Protože takhle to vypadá jako nástroj od žen o tom, jak od mužů, kteří toho už teď dělají hrozně moc, toho chtít ještě víc. To, co zaznívá od žen, že je toho příliš a že už nemůžou, tak si myslím, že bude zaznívat i od těch chlapů.

Lukáš: Podle mě hodně záleží, v jaké fázi rodičovství se o tom bavíš. V našem případě bych řekl, že férová domácnost je empaticky nastavená domácnost, které musí jít naproti podmínky. Tak, jak jsme to měli my – dítě v covidu, bez babiček – jsme neměli šanci být odpočatí sluníčkoví rodiče. Hodně mě frustrovalo, že jsem měl kolem sebe kamarády, kteří vypadali, že všechno zvládají levou zadní. Manželka v pohodě, dítě nám spí, babičky hlídají, jezdíme na výlety. Byl jsem naštvanej a říkal jsem si, co dělám špatně. Buď jsem se blbě oženil, nebo máme nějaký blbý set up. Zpětně si myslím, že jsme neměli šanci to mít udělaný krásně. Byli jsme opravdu hodně vyčerpaní, neměli jsme energii si vysvětlit pozici toho druhého. Férová domácnost by byla taková, kde si umíme říct, v čem je to pro každého těžký, co potřebuje, a kdybychom se dokázali domluvit na tom, jak si tu hromadu věcí rozdělit tak, abychom neměli pocit, že se ten druhý veze. 

Kdyby se to jmenovalo „Férová domácnost pro oba“, tak by to fungovalo víc. Měl jsem pocit, že nikoho nezajímá, jak těžký to mám já. Až zpětně si připouštím, že to mateřství je těžší, než to zvenku vypadá. Člověk nespí a nepracuje a nerealizuje se. Měl jsem pocit, že téma, jak to mají ženy těžký, je teď ve společnosti hodně živý. Říkal jsem si, jak je ten svět nastavený úplně na pytel, že nikdo nevidí, jak strašně těžký, zvlášť v týhle rozbitý době, je nést zodpovědnost za tři lidi a taky být nevyspalej a nemít saturovaný svoje potřeby. A ještě k tomu mít pocit, že pořád dělám něco špatně. V tu chvíli, kdyby mně někdo řekl, pojď si to doma férově nastavit, tak já bych ho poslal někam. Když Míša mluvila o práci nebo o seberealizaci, tak mně vždycky v hlavě znělo: jasně, já klidně budu dělat nádobí, já klidně budu uklízet, klidně budu s malou, ale ty švihej vydělávat peníze.

My jsme si to pak prohnípali doma, což bylo vlastně docela náročný a mnohdy bolavý. Museli jsme si začít hlídat skrytý výčitky a manipulace, protože se nám do komunikace v tu dobu ještě docela dost dostávaly.

Zdá se, že jste ušli dlouhou cestu a jste v dobrém bodě.

Lukáš: Graduálně se k tomu bodu blížíme. Je to částečně i tím, že už není covid, dcera je větší, dá se s ní líp domluvit. Dřív jsem to měl nastavený tak, že jsem udělal ze svého pohledu něco navíc ke své zátěži, třeba jsem poskládal prádlo nebo jsem došel na pár nákupů v řadě a čekal jsem, že Míša to uvidí a bude vděčná. Dneska to mám nastavené tak, že ty věci dělám, protože vím, že jí tím někde ušetřím energii nebo jí tím někde vyrobím dobrou náladu, která zase jako otevře příležitost pro věci, které jsou dobré pro mě. Našli jsme vlnu, na které se o tom dokážeme průběžně a relativně v klidu bavit. Chtělo to nějaký čas, v nějaký moment jsme získali důvěru, že když se o tom začneme bavit, tak to neskončí tím, že se pohádáme. To bylo za mě strašně důležité.

Míša: Chodili jsme nějakou dobu na párovou terapii, potom jsme měli pocit, že dobrý, pak začal ten těžkej rok, který to vlastně odstartoval. Šli jsme tam znovu a z té první hodiny toho druhého kola jsme odcházeli s rozdílnými pocity. Lukáš říkal: „Jo tak dobrý, půjdeme jednou dvakrát a budem v pohodě“. A já jsem odcházela s pocitem: „No tak to je úplně v prčicích. To budeme řešit dalších sto let“. My jsme si to pak prohnípali doma, což bylo vlastně docela náročný a mnohdy bolavý. Museli jsme si začít hlídat skrytý výčitky a manipulace, protože se nám do komunikace v tu dobu ještě docela dost dostávaly, ale vlastně jsme si uvědomili, že když se takhle spolu bavíme, tak se nedostaneme nikdy nikam, takže jsme si to začali hlídat, nebo se na to upozorňovat.

Na závěr odlehčená otázka: můžete mi každý říct jednu domácí práci, kterou nenávidíte?

Míša: Já nenávidím žehlení.

Lukáš: Já si žehlím košile sám a relaxuju u toho. Asi nejvíc nenávidím hloubkový úklid jako drhnout kachličky a čistit záchod a vysát opravdu v každém rohu. Oba neradi vaříme. 

Míša: Já i docela ráda vařím, ale nerada to vymýšlím. Lukáš říkal, že když jsme spolu začínali, že jsem ho rozmazlovala vařením. A on si dlouho myslel, že mě to baví. Ale mě to samozřejmě přestalo bavit, když z toho začalo být vymýšlení jídla pro našeho nejedlíka s intolerancí na laktózu. 

Lukáš: Pomohly by drobnosti, které šetří energii, aby zbyla energie na to povídání si o domácnosti. My jsme kolikrát na sebe byli kyselý, protože jsme ani jeden nevěděli, co budeme zase k tomu jídlu dělat. Ani jeden jsme neměli energii to vymýšlet, dojít na nákup. Nebyli jsme v té situaci pak ani schopni dočerpat partnerskou energii, byli jsme příliš unavení vymyslet, jak spolu strávíme v té unavenosti čas. Takže drobné hacky, co vařit nebo kam jet na výlet, by pomohly. Už jsem párkrát použili Chat GPT, aby nám vymyslel nějakou hru, když jsme hodně unavený. 

Míša: Dcera teď měla střevní virózu, a tak jsem do chatu zadala parametry toho, co může a nemůže jíst, a požádala jsem, ať vytvoří nějaký rozumný jídelníček na týden pro dítě v téhle situaci. Výsledek byl hodně dobrej. Ubralo to z mojí mentální zátěže, měla jsem to vyřešený za deset minut. 

Děkuju za rozhovor.

S tímto super tipem, jak si doma ulehčit práci, končíme rozhovor. Napište mi, co s vámi v rozhovoru rezonuje. Věřím, že takto upřímné a otevřené sdílení s vámi zahýbalo. Se mnou ano.

Do nového roku vám přeju co nejvíce konverzací, které vás posunou směrem k řešení. A těším se na naši společnou jízdu v roce 2025. Problém dělby rolí zatím nevyřešen, show must go on. 😄

Martina