Mužská perspektiva

Rozhovor s novinářem Jiřím Sotonou a zamyšlení nad tím, jestli Férová domácnost křivdí mužům.

Jiří Sotona, redaktor Magazínu, sobotní přílohy Práva, mě požádal o postřehy k článku, který chystal na téma domácí práce:

„Základním námětem článku jsou moje vlastní zkušenosti z dětství a poté z manželství a také z rozhovorů převážně s mými vrstevníky, což jsou lidé ve věku 30–40 let. Jsou to lidé, kteří uznávají, že o domácnost je třeba se dělit, ale otázka spravedlnosti této dělby a konkrétní provedení je u nich velmi individuální. To je, myslím, zajímavé téma ke zpracování.“

Muž chce psát o domácích pracích, to je bomba, to potřebujeme, řekla jsem si hned! Kromě odpovědí na jeho otázky jsem Jiřímu poslala i dotaz, jestli bych se mohla na pár věcí zeptat já jeho. Souhlasil.

Rozhovor s Jiřím Sotonou

Jak vás napadlo napsat text na téma dělby rolí v domácnosti?
Nebyl to jeden konkrétní spouštěč, spíše různé podněty, které nakonec vyústily v názor, že by stálo za to se tomu věnovat. Určitě za tím byl můj pocit, že toho doma dělám dost, víc než moji vrstevníci, jakkoli to může znít namyšleně. Říkal jsem si, že žádné typicky mužské a ženské práce už vlastně nejsou, protože ženy chtějí, abychom se podílely na všem. Na druhou stranu z vlastní zkušenosti i mých přátel vím, že ženy většinou aktivně nenabízejí pomoc s činnostmi, které u nich doma dělá jen muž. A pánové je do toho ani nenutí. Vlastně jsou ty představy o vyrovnanosti hodně individuální, což je taky důležitý faktor. A v neposlední řadě, jak se zmiňuju v článku, si často vzpomenu na svého otce, který spoustu činností prostě nedělal. Třeba když chystám svačinu synovi do školy. Ne že by mi to vadilo, dělám to rád, jen si říkám, jak to, že táta tyhle věci dělat nemusel?

Je nějaké téma/perspektiva, která podle vás v debatě o dělbě rolí chybí?
Mám pocit, že debata je postavena především na tom, že ženy jsou nespokojené a mužům se nechce v domácnosti pracovat. Určitě to tak v mnoha případech bude, ale pohled mužů většinou chybí nebo je různě shazován, zesměšňován. Neznám nikoho z mých kamarádů, kdo by se na domácnosti větší či menší mírou nepodílel. Jestli je to spravedlivé nebo férové, to už záleží na tom, jak si to páry nastaví.

Od začátku jsem chtěl v článku zmínit zobrazování mužů v reklamách, které se týkají úklidu, vaření, zkrátka péče o domácnost. Jejich vykreslení coby popletů, kteří nevědí, co nalít do pračky a jak ji zapnout, mi přijde přežité a hlavně nepravdivé. Chlapi si ze sebe většinou umějí dělat legraci, takže takové reklamy skousnou, ale když už je řeč o férovosti, tak je podle mě férové říct, že pánové zvládnou doma jakoukoli činnost a nepotřebují k tomu záchranu od zkušené hospodyně.

Pro článek jste se bavil s muži ve svém okolí, jak muži reagují na poptávku po rozhovoru o tomto tématu?
Přistihl jsem se, že jsem téma ve společném kruhu nadhodil s humorem, s ironií, jako by to ani nebylo „chlapské“ téma. Možná jsem je hned nechtěl odradit a riskovat, že se o tom nebudou chtít bavit. Ale musím říct, že to nebylo třeba, všichni k tomu přistoupili seriózně. Určitě je to věc, na kterou narážejí a kterou doma probírají.

Co vás na jejich příbězích či postojích zaujalo?
Potvrdilo se mi, že dnešní mladí muži (všichni jsme do čtyřiceti let) se zodpovědnosti nezříkají. Trochu jsem z některých cítil, že jim možná není příjemné prozrazovat, co konkrétně doma dělají nebo spíše nedělají. Možná proto, aby si vedle těch „aktivnějších“ nepřipadali hloupě. Většina z nich má ještě manželku na rodičovské nebo třeba pracující na půl úvazku, takže si uvědomovali, že toho jejich polovička má na bedrech hodně.

Jeden kamarád v bezdětném svazku má s manželkou povinnosti nastavené hodně volně, jiný kamarád, starý mládenec, se zase bezvadně naučil dělat všechno včetně žehlení košil. Asi se shodneme na tom, že ta správná „jízda“ včetně většiny konfliktních situací stejně začíná až s příchodem dětí.

Jaké to má podle vás důsledky pro muže, když dělba rolí doma není fér?
Já si hlavně myslím, že pokud si páry o této záležitosti důsledně nepromluví nebo si třeba nestáhnou váš dotazník a role si jasně nevymezí, tak budou vždycky mít vůči tomu druhému výhrady.

Navážu ještě na předchozí odpověď týkající se dětí. Vyhovět představám manželky, která je většinu dne sama doma s malými dětmi, je mnohem těžší. I v případě, že se muž po příchodu domů „vrhne“ na domácnost, je její psychická zátěž nesrovnatelná. Pak snadno nabude dojmu, že chlap se jen veze, dělá toho málo a do práce si chodí odpočinout. Atmosféře doma to moc nepřidá.

Pravda, děti nám v práci nebrečí (pokud neděláme na pediatrii), ale tady se musím nás mužů zastat. Čerstvý otec si podle mě mnohem více než dříve uvědomuje svou zodpovědnost. Pár let teď bude živitelem rodiny především on, zaměstnání přestává být zábavou (pokud bylo), stává se nutností k zaopatření rodiny a je třeba si ho udržet. A s tím se taky musí popasovat.

Díky za rozhovor!

Křivdí Férová domácnost mužům?

Je načase se vypořádat s touto otázkou. Snáší se na mě často kritika, že je Férová domácnost projekt pouze pro ženy. Žena vytvořila projekt pro další ženy, které jsou nespokojené s tím, jak jsou znevýhodněné neplacenou prací. Je to tak. Za prvé, čísla hovoří jasně. Za druhé, projekt bych nikdy nespustila, pokud bych sama neměla zkušenost s tím, co to znamená  být v naší společnosti ženou. To ale neznamená, že Férová domácnost vznikla jen pro ženy. Od začátku tvrdím, že je pro mě mužská perspektiva velmi důležitá, že něco změníme jenom tehdy, když na tom bude záležet oběma pohlavím. Že na tom záleží i mužům, dokazuje třeba zapojení mého manžela Libora, který věnuje projektu Férové domácnosti hodně času. 

Nechci, aby se o mužích mluvilo jako o „popletech“ nebo „lenoších“. Nemám vůbec pochybnosti o schopnostech mužů zastat jakoukoli práci v domácnosti a být dobrými otci. Ale myslím, že řada z nich je obětí patriarchální společnosti, která jim vypálila slepou skvrnu na sítnici zakrývající rozsah a význam neplacené práce a naopak zaměřila jejich ohnisko do sféry práce placené. Proto projekt Férová domácnost vyžaduje od mužů trochu víc sebereflexe a pokory než od žen. Podle mě v debatě o Férovce stačí říct: „Díky, že mi otevíráš oči. A tady ti nabízím svůj pohled na věc.“ Druhá strana by měla odpovědět stejně. A jestli přeci jen potřebují někteří muži na někoho vrhnout své naštvání, měli by obrátit svůj hněv na předchozí generace mužů, kteří jim vydláždili cestu a určili, co to znamená být „správný“ muž. Ženy tomu při výchově vědomě či nevědomě sekundovaly.

Pro ženy mám návod, jak zvýšit toleranci k tomu, když někteří muži některé věci nevidí nebo mají problém si je přiznat. Nabízím jednoduché mentální cvičení, ke kterému se sama často vracím. Vždy si řeknu: jak by vypadala moje role v domácnosti, kdybych se narodila jako muž? Hned to není tak černobílé.

Tímto zvu všechny muže, kteří chtějí Férovce přispět svojí perspektivou, ozvěte se! Vítám každou příležitost si promluvit o tom, jak to vidíte. A hlavně jaký typ obsahu byste zde uvítali.

A nebo napište Liborovi (libor@ferovadomacnost.cz), rád vám odpoví na vaše otázky!

Martina

Být hlavní živitel rodiny je velká zodpovědnost. A taky nebezpečný mocenský nástroj.

V pondělí 25. listopadu byl Mezinárodní den boje proti násilí na ženách. Násilí, které se do velké míry odehrává v domácnostech. Může mít nejrůznější podobu. O jedné z nich – o ekonomickém násilí – vyšel text na Page Not Found „Kde máš účtenku?“. I o tom je Férová domácnost.

„Několikrát se mi stalo, že jsem si raději půjčila peníze od kamarádky na boty pro děti, abych nemusela škemrat o peníze a pak ukazovat každou položku, kterou jsem za ně nakoupila,“ shrnuje Beáta. Kontrolující jednání ze strany manžela po čase vedlo k tomu, že se Beáta cítila ponížená. „Říkal mi, že své peníze šetří na horší časy. A nechápal, že já je zažívám právě teď: že nemohu pečovat a pracovat dohromady, platit většinu výdajů na domácnost, paní na hlídání, že to je neudržitelné,“ kroutí Beáta hlavou. „Manžel asi nechápe, čeho se dopouštěl. To je první věc. Ta druhá je, že jsem si uvědomila, nakolik se péče nebere jako výkon nějaké práce. A za třetí mi došlo, nakolik do podobné situace mohou spadnout i v zásadě hodní, vzdělání a citliví lidé.“

Poslední věta je hodně důležitá. Je to tak. Nedorozumění ohledně dělby rolí si nevybírá podle sociálního statusu či dosaženého vzdělání.