Odmakané prázdniny
S letními prázdninami je spojená dlouhodobá mentální zátěž, organizační víceboj, velké finanční výdaje, speciální to-do listy a nekonečné balicí seznamy. Hlavně jsou ale nekompatibilní s délkou řádné dovolené.
V České republice mají děti typicky devět týdnů letních prázdnin. Celkově během roku mají přes 60 volných všedních dní, a to nepočítám státní svátky, během kterých někteří rodiče taky musí pracovat. Portál Alma Career píše v loňském článku, že si „v Česku na délku placené dovolené stěžovat nemůžeme. V souladu s legislativními požadavky Evropské unie činí nejméně 20 dnů (...) Základní počet dnů řadí naši republiku mezi lepší průměr v celosvětovém měřítku, navíc řada firem u nás již dává pátý týden dovolené navíc.“
Přesto to početně nevychází. Rodič dostane v nejlepším případě 25 dní dovolené. Když se rodiče doma v létě prostřídají (tj. žádná rodinná dovolená), dají dohromady 50 dní za celý rok. Tím pokryjí zhruba letní prázdniny. Bez prarodičů, chův, vzájemné výpomoci s ostatními rodiči, dostatku peněz na příměstské tábory, jednoho z rodičů s pracovní pauzou nebo se sníženým úvazkem to nejde vyřešit. God bless skautské tábory, které stojí na volném čase a neplacené práci spousty dalších lidí. Školní prázdniny jdou proti ideálu dvou plně zaměstnaných rodičů. Přesto to většina z nich nějak zvládá. A sólo rodiče jsou extra eskamotéři. Jak to dělají? To je jeden velký zázrak.
A to si v České republice ještě můžeme výskat. Jedním z rekordmanů v délce letních prázdnin jsou Italové. Děti mají letní školní přestávku až 14 týdnů. Školy se zavřou na tři měsíce a rodiče si musí poradit. Matky se začínají bouřit a Ministerstvo školství vymýšlí, jak z této pasti pro pracující rodiče a děti ze znevýhodněného prostředí ven.
Organizace We World spolu se dvěma mámami, které publikují pod hlavičkou Mammadimerda, spustily vloni petici za přeskládání dní školního volna. Chtějí zkrátit letní prázdniny na dva měsíce a zbytek volných dní rozprostřít v průběhu roku tak, aby zachovaly současných 200 dní výuky (což je nejvíc v rámci EU, takže pozor, italské děti se neflákají, jen jdou z extrému do extrému). Jejich cílem je nejenom umožnit rodičům lépe skloubit práci a péči, ale také vyřešit problém příliš dlouhé vzdělávací pauzy. Myslí především na děti se zdravotním či sociálním znevýhodněním, jejichž rodiče nemohou prázdniny z finančních a jiných důvodů naplnit zajímavým programem. Sesbíraly mnoho testimonialů zoufalých rodičů:
Léto naší „normální“ dcery jsme vyřešili příměstkými tábory, prarodiči a přáteli. Ani vám nebudu říkat, kolik jsme utratili za program pro naši dceru s postižením. Vlastně vám to řeknu: 3 500 eur za dva měsíce za letní centra, kde o ni bylo náležitě postaráno a neztratila veškerou práci odvedenou v zimě. A pak prarodiče, naše dovolená, prázdniny (ne odpočinek!!!) ... vše plánováno s úzkostlivou přesností a během bezesných nocí už od dubna. A tak každý rok!
Jsem rozhodně pro reformu školního kalendáře: tři měsíce nejsou udržitelné pro nikoho. Archaická, středověká záležitost. Jak to máme přežít? Zřejmě placením letních táborů za cenu jednoho celého platu, kolapsu prarodičů a neuvěřitelné improvizace.
Děkuju, že jste dali hlas tolika maminkám a tatínkům, kteří se v létě potýkají s obrovskými praktickými, ekonomickými a emociálními obtížemi. Současný školní kalendář neodpovídá době, ve které žijeme. Rodiče nemají potřebnou podporu státu a na konci léta se nachází ve stavu, kdy by sami potřebovali dovolenou!
Jak jste na tom s letním programem vy? Kdo ho u vás doma plánuje a zajišťuje?
Budu ráda za vaše zkušenosti a postřehy, kolik a čí neplacené práce stojí za hezkými letními vzpomínkami vašich dětí. 😅