Od slov k činům - pojďme!

Podle výzkumů veřejného mínění se muži a ženy shodnou na tom, že bychom se měli o domácnost a péči dělit. Proč něco jiného říkáme a něco jiného děláme?

Centrum pro výzkum veřejného mínění SOÚ AV ČR provedlo na jaře 2024 další kolo výzkumu na téma „Názory veřejnosti na roli muže a ženy v rodině“. A je to důvod k optimismu. Nejen že ve většině položených otázek ohledně dělby rolí v rodině čeští muži a ženy odpovídají, že by se ta činnost měla týkat obou partnerů, jejich postoje se v čase významně mění k lepšímu (srovnejte výsledky z roku 2020 a 2024) - růžová barva se utěšeně rozrůstá.

2024

I když se v nich pořád částečně odráží tradiční dělba rolí (drobné opravy v domácnosti by se měly týkat mužů a vaření pořád téměř polovina respondentů přisuzuje spíše nebo výhradně ženám, také názory na finanční zajištění rodiny a uklízení je pořád genderově zatížené), ve většině oblastí se muži a ženy shodnou na rovné dělbě (veřejné funkce, starost se o rodinný rozpočet, péče o děti, pěstování koníčků, iniciativa v intimním životě). Jiné výzkumy o faktické dělbe rolí a o tom, kolik ženy a muži věnují těmto činnostem času, ukazují jiný obrázek. Ženy stále ve větší míře zastávají úklid, praní, vaření. Jsou hlavními „ředitelkami“ domácnosti a jejich volný čas je na tom kvantitativně i kvalitativně hůř. Jejich prostor na pěstování koníčků, budování kariéry nebo společenských kontaktů, o kterém deklaratorně tvrdíme, že má být rovnocenné, je menší.

Jak je možné, že se naše postoje nepropisují do našeho chování? Nejprve musíme vzít v úvahu slabiny výzkumů veřejného mínění. Odpovědi respondentů a respondentek může ovlivňovat společenská poptávka aneb „dám tam, co se ode mě očekává“. Dalším problémem může být, že respondenti odpovídají tak, jak by si přáli, aby to bylo, bez ohledu na to, jak žijí (z toho podezřívám hlavně ženy). Třetí variantou může být nějaký typ kognitivní disonance, kdy si myslí, že jejich postoj odpovídá realitě, partner nebo partnerka by to ale viděli jinak.

Nesoulad mezi postoji a chováním není nic neobvyklého. V anglické literatuře je hojně popsaný pod termíny attitude-behaviour gap nebo intention-behaviour gap. Trápí v hojné míře environmentalisty, kteří vnímají rozdíly v deklaratorní ochraně životního prostředí a skutečným chováním lidí. A také všechny, kteří řeší spotřebitelské chování. Trpíme jím všichni v každodenní realitě: zastáváme názor, že cukr je jed, ale v obchodě neodoláme a šoupneme sladkost do košíku, souhlasíme s tvrzením, že pohyb je zdravý, ale přesto do práce místo na kole vyrazíme autem, podepsali bychom se pod to, že dětem nepatří do ruky mobilní telefon, přesto se naše děti v šesti letech umí bezpečně proklikat, kam potřebují.

Jedním z vysvětlení v rozporech mezi postoji a chováním je to, že jsou kontextuálně dané. Pokud by nás v každém obchodě nevítaly plné regály sladkostí, odolali bychom lépe. Pokud by do práce většina lidí jezdila na kole, přidali bychom se snáze. A stejně je to s dělbou rolí v domácnosti.

Opakujeme vzorce chování, ve kterých jsme vyrostli, napodobujeme ty, které vidíme ve svém okolí. Dělbu rolí určují kromě našich preferencí také očekávání našich nejbližších a dostupná infrastruktura služeb. Když se nebudete moct utrhnout z práce včas, abyste stihli vyzvednout dítě ve školce, když vaši rodiče budou trousit komentáře o tom, že muži by neměli prát ponožky, kamarádi se s vámi nechtějí bavit o dětských alergiích a třídní učitelka urputně kontaktuje pouze vaši partnerku, převést vaše egalitární postoje do praxe bude o několik stupňů těžší.

Naše společnost se nachází v přechodové fázi od slov k činům. Je fajn, že se hodnotově obrací k rovnocenné dělbě rolí, protože i pouhá deklarace vytváří společenskou poptávku, která zpětně ovlivňuje mediální prostor, výchovu, vzdělávání a formuje společenská očekávání. Pro individuální páry to ale může být náročné a frustrující období. Od postojů svých partnerů odvozujeme naše očekávání o tom, jak se bude náš život odvíjet. Mít doma „teoretického feministu“ (termín, který nedávno použila jedna moje známá) může vést k většímu zklamání, než život s otevřeným tradicionalistou, který pod tlakem okolností příjemně překvapí. Čím větší je vzdálenost mezi očekáváními a realitou, tím roste frustrace. Může to být vysvětlení pro zjištění v dalším výzkumu CVVM z letošního roku o Postojích českých občanů k partnerství, manželství a rodičovství: „Muži oproti ženám významně častěji souhlasí s tvrzením, že ženatí muži a vdané ženy jsou spokojenější než svobodní, zatímco ženy s tímto tvrzením významně častěji nesouhlasí.“ Jen slova prostě nestačí.