„Řekli jsme si, pojďme si o tom promluvit citlivě.“

Šárka s Adamem mi napsali, že si audit domácnosti udělali v autě cestou z Brna do Mladé Boleslavi. Zabralo jim to celé tři hodiny. To je originální a odvážná strategie, řekla jsem si, a hned je požádala o rozhovor.

Vzhledem k tomu, že jsme s Šárkou a Adamem příbuzní a známe se dlouho, věděla jsem, že jsou oba velmi otevření a upřímní a že rozhovor bude stát za to. Hodně jsme se nasmáli, i když jsme se občas dotýkali velmi náročných témat.

Probrali jsme, jak je možné, že to máme s dělbou rolí jinak, než naši rodiče. Co si počít s tím, když máte děti s odlišnou mírou ochoty a nasazení při vykonávání domácích prací. Dotkli jsme se i dvou významných událostí, které v uplynulém roce a půl ovlivnily jejich dělbu rolí: přestěhovali se z bytu do domu s velkou zahradou a Šárka onemocněla rakovinou. Ná závěr jsme se bavili o auditu. Šárka s Adamem přišli s několika dobrými tipy, jak nastavit komunikaci o domácích pracech tak, abychom se po první větě nepohádali.

Co je určující pro vaši dělbu rolí v domácnosti?

Adam: Já docela často vařím.

Šárka: To, že Adam vaří, je pro nás opravdu určující. Je to permanentní, nekonečná činnost a já ji nesnáším (smích). Ale naše férové rozdělení je taky dáno tím, že jsem člověk, který potřebuje rovnoprávnost. Vždycky jsem na to byla nastavená. Nevím, kde jsem to vzala, protože si to nenesu z rodiny. Adam taky ne. Přitom je taky tak nastavený. To je zásadní, vždycky jsme si vyšli vstříc.

Když si to neneseme z našich rodin, jakto že u nás došlo ke generační obměně?

Adam: Já jsem dost dlouho žil sám. Nevypereš, nemáš co na sebe. Uklízel jsem po chlapsku, takže třikrát do roka a stejně to nebylo výrazně vidět. Vaření mě bavilo už předtím a nepřemýšlel jsem nad tím, jestli se mi chce, nebo nechce. To mám doteď, prostě to udělám.

Šárka: Já jsem překvapená, jak to je u Adama a jeho bratra. Oba jsou moderními typy mužů. Vítek byl dokonce na rodičovské dovolené, což dneska ještě není běžné, a oba se nadstandardně věnují dětem. Jsou zvyklí podílet se na péči o domácnost, zároveň oba přináší do rodiny peníze. U mě je to spojené s tím, že jsem takový dominantní typ, spoustu věcí si umím zařídit, jsem celkem všestranná, dokážu si zařídit i tzv. chlapské práce a tím pádem vyžaduju tu všestrannost i po partnerovi.

Mně přijde zajímavá myšlenka, že v naší generaci jsme neskočili ze školy rovnou do manželství, každý máme nějakou zkušenost samostatného života, kdy jsme se o sebe museli postarat.

Adam: Dost často se v generaci našich rodičů brát museli, takže přeskočili fázi, kdy byli oba určitou dobu ekonomicky aktivní, měli svoje koníčky a nežili v tradiční dělbě „chlap chodí do práce a žena je doma s dítětem“.

Šárka: Já jsem to zdravé sebevědomí získala také díky tomu, že jsem se několik let zvládla sama uživit, vystřídala jsem několik prací a dokázala jsem si na sebe vydělat. To člověku určitě nějaký standard nastaví. My jsme měli už před dětmi dost zajímavé životy, věnovali jsme se kultuře, rozvíjeli se, cestovali, to naši rodiče neměli. A dnešní rodiče o tohle nechtějí přijít.

Přestěhovali jste se z relativně malého bytu ve městě do velkého domu na vesnici. Co se změnilo z hlediska dělby rolí a jak jste to řešili?

Adam: Řešili jsme to už dlouho předtím, než jsme dům začali stavět. Já jsem nikdy nepočítal s tím, že budu žít v domě. Měl jsem k tomu docela odpor, protože jsme měli chalupu, kam se přijelo v pátek, do neděle se makalo a pak se jelo pryč. Za čtrnáct dní to stejné. Ze začátku jsem to odmítal, až u Vaňků jsem viděl, že můžeš posekat zahradu a pak z toho mít celý týden radost, že je tam i něco pozitivního. Byla obava, jestli na to nebudu línej (Šárka se smíchem dodává: naštěstí se nanaplnila). Práce nám určitě přibyla, na zahradě, kolem domu. Ale není to taková překážka. Když bylo potřeba posekat dřevo a vzít děti ven, tak jsem to mohl udělat naráz. Ve městě bych je vzal do parku, tady jdeme společně na zahradu.

Šárka: Já jsem měla velkou obavu, že budu mít větší potřebu práce na zahradě a Adamovi se nebude chtít. Což trošku platí. Adam to nevidí, takže to nepotřebuje dělat, já to vidím, ale nechci to všechno dělat sama, protože bych se z toho zbláznila.

Adam: U nás je to tak, že když Šárka říká, že je tráva přerostlá, tak já jsem konečně spokojený, že to začíná vypadat jako živej, divokej trávník.

Šárka: Já ale nepotřebuju mít anglický trávník. Shodli jsme se, že ta určitá divokost, která na zahradě panuje a je částečně spojená s naší leností, je pro nás fajn. Nejsme otroci zahrady a využíváme externí pomoc. Chodí k nám zahradnice. Otázky na péči o zahradu nám například v auditu chyběly. Je to v našem případě velká součást péče o domácnost. Například u sekání trávy se střídáme, ale jsem to vždycky já, kdo řekne, že je přerostlá a musí se posekat. V auditu je napsané, že pokud někdo přijme zodpovědnost za nějaký úkol, tak by ho neměl nikdo upozorňovat. Vidím, že si nesu větší mentální zátěž, že věci, co jsou potřeba udělat, vidím dřív, a musím požádat Adama, aby mně s nimi pomohl. Na druhou stranu beru, že to asi tak bude vždycky, protože Adam pro to nemá oko.

Adam: Tohle ale bylo i dřív. Když jsem třeba utíral prach, tak jsem ho otřel zoufale blbě, ale já jsem byl spokojený, já to nevidím, nejsem na to vycvičenej. Stejně když poseču zahradu, tak jedu nepravidelnou mozaiku a kousek mi vypadne. Já to nevidím. Stejně tak platí, že když jsem spokojený, jak nám kvete zahrada, tak Šárka mě upozorní, že polovina z toho jsou bodláky a měl jsem je vyplet.

Šárka: Narážíme na to, s příchodem domu je to častější, ale my jsme to věděli dopředu a já se s tím učím pracovat. Přijímám to, že ta práce nebude tak kvalitně odvedená, ale je to rozhodně lepší, než abych si to dělala všechno sama. Když nemám den a jsem spontánní, tak umím Adama dost setnout a pak mě to mrzí.

Adam: A já jsme pak naštvanej, protože jsem přesvědčený, že jsem to udělal dobře a že jsem tím strávil dost času.

Máte dvě děti, holku a kluka. Všímáte si už teď, že mají k práci doma jiný přístup?

Šárka: Tohle téma u nás hodně rezonuje. Myslím, že nám ho přinášíš do velké míry ty. Vnímám jako oříšek, že máme starší dceru. Vůbec nevedeme řeči o tom, co by měly dělat holky, co by měli dělat kluci. To od nás děti neslyší.

Adam: Ani to u nás nevidí. Nevidí, že by holka prala a vařila, ale vidí, že Šárka pere, já vařím, že to máme rozdělené.

Šárka: Ale zároveň narážím na to, že není Vilík ochotný s čímkoliv pomoct. Speciálně na to narážím v souvislosti s mou nemocí. Od února, kdy jsem onemocněla, tak moje energie je jinde a někdy potřebuju delegovat práci na děti. To jsem dřív neuměla, to se teď s nemocí učím. Když potřebuju, aby mně třeba Vilík něco donesl, tak nechce, je to pro něj problém, obtěžuje mě se s ním dohadovat. Liduška má z pomoci radost, není to pro ni problém a začíná to sklouzávat k tomu, že využívám primárně ji.

Adam: Tohle je dlouhodobá věc. Občas musíme Lídě zakázat, aby Vilémovi pomáhala uklízet. Ona je ochotná, musíme ji v tom hlídat.

Šárka: U nás je to ještě ztížené tím, že je Lída opravdu ráda, když někomu může pomoct, je nesmírně obětavá, úplně nadstandardně. Musíme korigovat její přirozenost. Zároveň se musíme snažit zapojovat Vilíka co nejvíc, ale je to za cenu konfliktů, nervozity, stresu, a štve mě to. Musíme to ještě nastudovat, protože teď to začíná být aktuální. Zatím jsme nastavili úkol Lidunce, která stele postele. A nedávno jsme si říkali, že jim striktně nastavíme, aby sklízeli ze stolu a aby nám pomáhali třídit prádlo. Ale zatím žádné jiné povinnosti nemají. Každý večer uklízí hračky, ale je vidět, že Lída má jinou efektivitu práce a dost to odpracuje.

Zmínila jsi, že jsi v únoru onemocněla. Vzpomínáte si na první dny a týdny, kdy jsi musela rychle řešit svoji zdravotní situaci, byla jsi mimo domov a neměla jsi energii, čas a asi ani myšlenky na to řešit domácnost? Jak jste to zvládli? Co vám pomáhalo?

Šárka: Visí to tady na ledničce. Je to takový nepříjemný dokument, ze kterého mě mrazí. V momentě, když jsem se dozvěděla, že půjdu do nemocnice, tak to vypadlo fatálně, protože jsme neměli dost informací. Nevěděli jsme, jestli se vrátím, kdy se vrátím, jak moc budu mimo a podobně. Tak jsme si s Adamem sedli a sepsali jsme na papír -  jsou to asi dvě A4 - všechny věci ohledně dětí, které nevěděl. Aby si ujasnil, v kolik se vyzvedávají děti po obědě, oblečení dětí, jaký mají typ bot, aby jim seděly, kde je má kupovat. Tam se nádherně ukázalo, v kterých oblastech se věnuju péči výhradně já. Adam je neskutečně angažovaný táta a manžel. Shodli jsme se, že by si poradil, i kdybych odpadla okamžitě. Na tom papíře jsou v mých očích detaily, na které by si přišel. Ale je pravda, že jsme si udělali takový audit dávno před Férovkou.

Adam: V tu chvíli bylo také důležitý, abych o tom nemusel přemýšlet. Já jsem si tam napsal, že děcka mají ve středu sokol, i když jsem je do toho sokola občas vodil a věděl jsem to, ale abych ty věci nemusel držet v hlavě, protože jsme nevěděli, co všechno se bude dít, kolik toho budu muset zvládat.

Šárka: Ten papír se nakonec ukázal jako nepotřebý, protože i když ta moje nemoc byla na začátku hodně náročná, tak já jsem po každé léčbě většinou odpadla jen na několik dní, které se neobešly bez pomoci prarodičů. Rovnou říkám, že bez nich by bylo nemyslitelné, aby Adam zvládl vydělávat, vyzvedávat děti, zajišťovat kroužky. Když jsem byla doma, docela jsem zvládla pokrýt odpolední aktivity s dětmi, pohlídat je, než Adam přišel z práce, ale jakmile přišel, dostal je okamžitě na starosti, uspal je, pak šel třeba ještě pracovat a já už jsem odpočívala.

Adam: Mně ten seznam pomohl, když dětem třeba nebylo dobře. Měl jsem tam napsáno, který lék je na co. Teď bych to taky nevěděl z hlavy, ale vím, že to je na ledničce. Sepsané časy a kroužky se hodily, když tady byli naši a mohli se kdykoliv podívat, v kolik mají vyzvednout děti a podobně.

Šárka: Když jsem onemocněla, tak jsem okamžitě poptala Anhelínu, což je naše pomocnice v domácnosti, která nám chodí uklízet. Už si neumím představit, že bych se jí někdy vzdala bez ohledu na to, jestli jsem nemocná, nebo ne. Nám to vneslo do partnerského života klid. Protože jsem tuhle část péče o domácnost dělala já. Tím, že to převzala, se síly dokonale rozmístily.

Adam: Teď tě mnohem míň štve, když někde necháme binec, protože ti nekazíme práci, kterou jsi před deseti minutami dodělala.

Šárka: Přesně, pro mě odpadá stres z toho, že rodina moji práci nedocení, že jsem tady na tom makala, že to nikdo nevidí a že to nevydrží ani chvilku. Bez Achelíny a prarodičů by to Adam s mojí nemocí nezvládal, ale zároveň díky nim jsme dokázali zachovat běžný chod domácnosti a Adam mohl dál chodit dvakrát týdně na tréninky.

Adam: Dětem jsme zachovali všechny kroužky. Akorát dřív jsem na tréninky chodil rovnou z práce, přijel jsem pak domů před půlnocí. Teď jezdím domů mezi tréninkem a prací, pak mi tam pár hodin v práci chybí, takže je musím nahnat večer.

Vzpomněla jsem, že když ti bylo nejhůř, nemohla jsi ani mluvit, ležela jsi nahoře v pokoji a posílali jste si s Adamem zprávy na mobilu, jak a co doma, abyste vše udrželi v chodu.

Šárka: To je model, který teď občas zažíváme, já jsem nahoře a posíláme si zprávy, abychom si řekli, co je potřeba udělat, zajistit. V tom nejhorším, to bylo opravdu, řekněme, období měsíce, to bylo kritické. Já bych neřekla, že nám nemoc způsobila obtíže udržet doma řád, protože máme pomoc od prarodičů, ale co nám bere, je společný čas.

Adam: Vzhledem k tomu, že jsme ho vždycky měli večer…já vím, že tam mám ještě maily na vyřízení a Šárka je tak unavená, že usne u seriálu.

Šárka: To je na pytel, ale říkáme si, že je to dočasná záležitost, která se nedá úplně změnit. Ale teď v pátek spolu letíme do Barcelony, takže na tom nejsme nejhůř (smích).

Umíte si představit, jak by takovou situaci zvládli v rodině, kde mají tradiční dělbu rolí, kdy jeden partner vůbec netuší co kde kdy?

Adam: Vůbec si to nedovedu představit. Navíc kdybychom si nemohli dovolit výpomoc nebo moji rodiče nebyli nablízku, určitě by utrpěla kvalita času stráveného doma, utrpěla by kvalita jídla, protože bych nebyl schopný udělat nic jiného než chleba ve vajíčku. Určitě bych bojoval se vším, se vstáváním, oblékáním.

Šárka: Na jedné straně by to byla starost o domácnost, která by byla hodně těžká, pak je tu ještě ale vyrovnání se s tou situací způsobenou nemocí nebo nedej bože ztrátou. To je tolik problémů, které se na člověka navalí, neumím si to vůbec představit.

Adam: Asi by se rychle ukázalo, které typy činnosti považuju za důležité a které ne, například bych asi nemyl záchod. Určitě by to bylo vidět na stavu celé domácnosti i vztahu.

Pojďme se přesunout k auditu. Hodně mě překvapilo, že jste si ho vyplňovali v autě. To je zajímavý způsob, jak využít čas, když jste spolu zavření v malém prostoru.

Šárka: Možná je to právě nebezpečné (smích).

Adam: My jsme se hned u jedné z prvních otázek neshodli, oba jsme tvrdili, že to děláme častěji.

Šárka: Viděli jsme to oba úplně jinak a začalo takovéto „to si děláš srandu, tak to ani omylem“. To nás na úvod hodně překvapilo a my jsme to ještě dobře vybrali. Řekli jsme si, pojďme si o tom promluvit citlivě a začali jsme být opatrní a pak jsme si to už užili. Ale taky to mohlo být tak, že Adam by řekl, potřebuju se soustředit na řízení, zavřeli bychom to a už bychom se k auditu nikdy nevrátili. Mohla to být negativní zkušenost. Možná by bylo fajn přidat k auditu úvod: „Zkuste se nenaštvat kvůli tomu, že ten druhý má pocit, že to dělá časteji. Vnímání může být hodně subjektivní.“ Nakonec se nám podařilo čas, kdy jsme se potřebovali něčím zabavit, výborně využít. Ještě bylo roztomilý, že po hodině naší komunikace se Lidunka zeptala: „Co vy tam vepředu řešíte?“ Možná jsme měli jiný tón hlasu, než jsou děti zvyklé. Napadlo nás, že se taky zeptáme dětí, jak to vidí, jak kdo se čemu doma věnuje.

Chápu to správně, že jste to měli vytištěné jednou a pracovali jste s jedním papírem?

Šárka: My jsme neměli ani papír, měli jsme audit otevřený v mobilu a pracovali jsme s těmi políčky. Říkali jsme si: „Je to jedna ku třem, dvě ku dvěma“. Tím pádem bychom ocenili, kdyby byl audit online a mohli jsme v něm zaklikávat. Jeli jsme položku po položce, bodování bylo pro nás bonusem, ale nejzajímavější pro nás byla diskuze o těch položkách. Když se lidi neshodnou, tak to vede k potřebě vyargumentovat, jak co, kdy, kdo dělá, a to běžně lidi nedělají. Zajímavé jsou některé ty položky. Švagrovou zaujalo, že tam máte položku buzení dětí. Říkala, že ji do té doby nenapadlo, že je to náročná každodenní práce. A dokud to neviděla na papíře, tak to nepovažala za jednu ze svých povinností.

Když máš dítě, které každý den vstává zadkem napřed a musíš se popasovat s jeho špatnou náladou, tak to do seznamu nezapomeneš dát.

Adam: Buzení dětí byla zrovna otázka, u které jsme se neshodli.

Takže by bylo fajn dát na začátek několik modelových situací, k čemu může při vyplňování dojít v oblasti komunikace a jak to řešit?

Šárka: Přesně. Upozornění tipu: „Přistupte k tomu citlivě.“ Nám to na začátku ujelo. Já na to narážím, když jsem moc spontánní ve svých reakcích, tak toho druhého zraním. A přitom když si to uvědomím, tak tu komunikaci zvládneme konstruktivně. Když ti to ujede, tak to nevrátíš, je tam napětí, nepohoda a lidi ztrácí chuť to řešit. Ta diskuze ohledně domácích prací může být náročná, ale jde o to se domluvit. Po třech hodinách mluvení přijde katarze, že jste zvládli tohle těžký téma probrat, je to hodně příjemný. Nejenom zjištění, že u nás ta férovka panuje, ale i to, že jsme schopný si o tom hezky popovídat.

Adam: Vyloženě pěkný byl ten konec, čeho si vážíte na tom druhým a na čem jste se domluvili, že budete dělat jinak.

Šárka: Moc hezké byly ty závěrečné body. My jsme došli k tomu, že já nesnáším vynášet koše na tříděný odpad. Adam říkal, tak já to klidně budu dělat, tak to je úžasný.

Adam: Nejen vynášet, ale i si toho všimnout. Tohle jsem schopný vidět. O tom nemůže být diskuze, jestli může být koš ještě plnější.

Šárka: Já jsem dostala konkrétní připomínku, že nechávám všude kapesníky na stole a že ho to obtěžuje. Mně přišlo fajn, že to byl takový konkrétní požadavek, u kterého mně akorát nedošlo, že to může někoho obtěžovat. Slíbila jsem, že se o to postarám. Jsem ráda, že mu tím můžu udělat radost.

Mohli byste nasdílet tři věci, které oceňujete na tom druhém?

Adam: Já oceňuju, že má Šárka řád, že je schopná všude dojít s dětmi včas a nedá jí to práci. Ona dodržuje pravidlo, že do sedmi jsou děti v posteli a ideálně uspaný. Já za deset minut sedm začínám s večerními rituály a neodpustím si, aby to bylo jinak. Pak rozhodně oceňuju, že Šárka pere.

Šárka: Já bych se ještě ocenila za to, že se podílím na estetičnu v našem životě. Adam tiše toleruje, že do toho investujeme peníze. Najdu hezké designové hrnky, které koupím pro všechny, mám pocit, že tím i vychovávám děti. Ty bys do toho sám od sebe neinvestoval.

Adam: Rozhodně to oceňuju a vidím to, ale sám bych to nedělal. Některý sošky bych nahradil modely z lega (smích).

Šárka: Žádný sošky nemáme (smích).

Adam: Tři velbloudy máme. Hrnky bych měl do roztrhání uch.

Šárka: Adamovy přednosti jsou, že je angažovaný tatínek, pozorný manžel, jeho dobrota a podílení se na všem mi přináší klid. Takovou podporu a péči jsem si nedokázala představit a v té nemoci se to potvrzuje, to je taková životní zkouška. Já jsem věděla, že se na něj můžu 100 % spolehnout, ale teď je to tak prověřené. On je schopný se po práci věnovat dětem, ještě navařit, vyskládat myčku.

Když se rozhlédnete kolem sebe, v generaci vašich vrstevníků, jaké vidíte strategie v dělbě rolí?

Adam: Shodli jsme na tom, že naše sociální bublina je na tom podobně jako my. Rozdělení činností je individuální. Ale třeba vařit umí všichni moji kamarádi.

Šárka: Domníváme se taky, že je to kvůli tomu, že jsme přišli z města. Kdybychom nahlídli do rodin na vesnici, možná by to bylo jinak.

Adam: Ale já zase rozhodně pozoruju, že ve městě jsem byl považovaný za nadprůměrně šikovného člověka, když umím na druhý pokus rovně namontovat poličku. Tady ti borci jsou schopní během víkendu rozebrat traktor a znovu ho složit, ten traktor funguje a nezbyde jim ani jedna matička. To jsou věci, které jsou tady běžné. Ale do domácností tady nevidíme. V rámci naší bubliny všechny rodiny využívají nějakou výpomoc, ať už na hlídání, uklízení, péči o zahradu.

Šárka: Není to považované za něco nepatřičného investovat peníze do externí pomoci. Nám se neskutečně osvědčila.

Adam: Když se řekne: „Mám dobrou paní na uklízení“, tak reakce není, proč to nezvládnete sami, ale dej mi kontakt, já chcu taky.

Šárka: Máme kolem sebe lidi, kteří mají podobný pohled na svět. Shodli jsme se, že nevíme o žádném páru, u kterého bychom nesouhlasili s genderovými rolemi.

Komunikace vám jde moc dobře. Máte nějaký recept, jak na to?

Adam a Šárka: Jak kdy (smích).

Šárka: Udržovat komunikaci v uctivé rovině.

Adam: Občas se snažím aplikovat to, co musím denně řešit v práci. Stejné principy. U každého konfliktu si musím říct, že se mě Šárka nesnaží naštvat, ale že jí nebo mně něco vadí, a proto ten konflikt vznikl. Nebrat si to osobně. Někdy jsem v tom úspěšný, někdy míň. Když v práci říkám, vadí mi, že jsi tohle neudělal, protože to má tyhle následky, tak to stejné se snažím aplikovat doma.

Šárka: Když řešíme problém, tak se věnujeme jenom jemu. Nevytahujeme žádné jiné křivdy. To jsme si tak nastavili. Taky je důležité umět ten konflikt řešit ve vhodný čas, a to je pro mě výzva, protože já bych to nejradši řešila hned. Zjistila jsem, že je lepší počkat. A pak je důležité, aby se ta komunikace dotáhla do konce, aby ani jeden z nás neměl tendenci to ukončit dřív, protože argumentačně nezvládá. Nedokážu jít rozhádaná spát.

Adam: Ty hodně potřebuješ dojít ke shodě, mně stačí si říct, že to každý vidíme jinak a nenašli jsme, jak to přenastavit, tak nás to asi bude štvát dál. Nepovažuju to za nevyřešený konflikt.

Šárka: Nám komunikovat jde, ale musí na to být vhodná chvíle, ale třeba nemoc člověku ubírá energii a dost to tu schopnost snižuje.

Adam: Ubírá to energii oběma. Není to jen o tom, že je Šárka fyzicky unavená, ale mně se taky nechce řešit nějaká blbost, mám tendenci nevěnovat tomu čas.

Šárka: Některé kamarádky se mě ptaly, jestli když člověk takhle zblízka čelí své smrtelnosti, jestli třeba přestane řešit blbosti. To je zčásti pravda, ale zase vznikají nové situace spojené s únavou, které člověk řeší víc, než by musel. Jsou to dvě strany jedné mince.