Sklenička vína, aby se to dalo vydržet

Jednou přišla večer domů po dlouhém dni a žádné z dětí zalezlých v pokojích jí ani neodpovědělo na pozdrav. Neukázaly se ani, když nachystala večeři. Uvědomila si, že si nesundala kabát, protože chtěla připravit jídlo včas.

„Nejradši bych večeři hodila do koše a odešla pryč", sdílela ve svém frustrovaném tweetu světově známá gynekoložka a spisovatelka Jen Gunter. A já se na půl hodiny zabrala do čtení komentářů. Částečně proto, že mě život s teenagery teprve čeká. Nebude to teda procházka růžovým sadem - bojim, bojim. 😬 A taky proto, že mě zajímaly zkušenosti dalších žen:

„A já myslela, že to je jen u nás doma.“
„Všechno zařizuju a za všechno můžu.“
„Já jsem minulý týden sama sobě upekla narozeninový dort.“

Také Jennifer dostala spoustu rad:

„Pořiďte si psa, ten aspoň zavrtí ocasem, když přijdete domů.“
„Naučte děti vařit.“
„Najezte se sama, ať si to snědí studené.“
„Seberte se a běžte do restaurace.“
A pak až moc často: „Nalijte si sklenici vína.“

Sklenice vína večer po náročném dni pro frustrovanou, unavenou mámu. Bohužel osvědčená strategie. Ženské rizikové pití v české společnosti roste a je významně spojené s nároky na roli ženy v rodině a ve společnosti. Rizikové pití u žen představují dvě deci vína denně. Hodně ohrožené jsou ženy z chudších vrstev, především samoživitelky. Problém se nevyhýbá ale ani ženám z vyšších tříd, například tzv. zeleným vdovám. To jsou ženy žijící v satelitech bez potřebné infrastruktury a služeb, žijící v izolaci při péči o malé děti. Adiktolog Petr Popov mluví o úlevovém pití: „Mám hodně práce, hodně starostí, velký stres, tak se pak odměním a napiju se.“

O pozornost se téma ženského alkoholismu přihlásilo díky filmu Zápisník alkoholičky. Film natočený podle knihy Michaely Duffkové, která v Česku otevřela téma závislosti žen na alkoholu spojenou s psychickou nepohodou na rodičovské dovolené.

„Žena se stará o děti, pečuje o domácnost a vůbec se nepřipouští selhání. Chceme, aby taky vydělávala peníze, byla úspěšná. Ženám se přidávají další a další role a tlak se zvyšuje. Osvícených domácností, kde by fungoval tatínek stejně jako maminka, je malinko. Na ženy je strašně nakládáno. Ve chvíli, kdy se složí, a je jedno jestli se bavíme o závislosti, syndromu vyhoření nebo depresi, tak se všichni strašně diví, jakto že to ta žena nezvládla.“

Uvádí se, že 1/5 žen, které mají problémy s alkoholem, začala pít v době mateřské a rodičovské „dovolené“. Sociální izolace, změna životní role, hormony, odstěhování se z města na vesnici, nemožnost kloubit péči s prací, jsou podle Duffkové důvody, proč do toho některé ženy spadnou. „Cesta ven je systémová a hrozně dlouhá“, uvádí Duffková.

Jedno systémové řešení mě napadá: co takhle zdanit tiché víno, což by přineslo do státního rozpočtu asi 5 mld. korun, a vybrané peníze použít na rozšíření kapacit mateřských škol? Spotřebu alkoholu táhne v Česku nahoru právě víno, které pijí především ženy. Nepotřebují levnější víno, potřebují podporu státu, aby svoje role mohly zvládat.

Patřím mezi ženy, které na rodičovské přestaly pít úplně. Našla jsem si ale jinou závislost, jak řešit svoje frustrace - cukr. Byly doby, kdy byste v každé kapse jakékoliv mé bundy našli prázdný obal od Horalky. Z této závislosti mě vyléčilo to, že se špatně skrývá před dětmi, které si na zvuk otevírání obalů od sladkostí vybudují speciální radar. A čokoládu z vás cítí ještě hodinu poté, co jste ji potají chodili ukusovat do koupelny. „Mámo, cos měla?“, byla jedna z prvních synových vět. Vzhledem k tomu, že jsem ho nechtěla přizvat do své cukrové závislosti, nezbylo mi, než s ní přestat. Víno v hrnečku na kafe by se mi maskovalo daleko lépe.