Společenská smlouva někdy bolí
Každá společnost uzavírá se svými členy a členkami dohodu o tom, kdo za co převezme zodpovědnost. Když máme pocit, že společnost nedrží slovo, zažíváme stejné zklamání a křivdu jako v jiných vztazích.
V minulém článku jsem se zabývala tím, jak se rodičovství za posledních třicet let změnilo a jak se to zřetelně ukazuje během letních prázdnin. Máme před sebou ještě víc jak polovinu léta, takže téma ve mně stále rezonuje. Také jsem dostala email od čtenářky, která jednou otázkou ťala do živého. Napsala mi, že se sama sebe ohledně nároků dnešního rodičovství a nerovné dělby práce ptá: „Kdy jsem k tomu dala souhlas?“
Významná část rodičovské frustrace, kterou my ženy zažíváme, pramení z toho, že žijeme něco jiného, než k čemu jsme si myslely, že dáváme souhlas. Nemyslím teď dohodu s našimi partnery, myslím dohodu se společností, ve které žijeme. Cítíme, že jsme učinily rozhodnutí mít děti na základě mylné představy o tom, jak moc jako společnost výchovu považujeme za kolektivní zodpovědnost. Někdy se cítíme zrazeny společenskou smlouvou.
Společenská smlouva
Koncept společenské smlouvy není z mé hlavy. Je to filozofický pojem, který popisuje, kdo nese ve společnosti zodpovědnost za uspokojování potřeb jejích členů. Společenská smlouva je živena institucemi, ekonomickou situací, ale také normami a morálkou společnosti. Vyžaduje shodu celku a opakující se vyjednávání o tom, co by mělo být ponecháno v gesci jednotlivců, případně rodin, a za co převezme zodpovědnost společnost jako celek.
Prázdniny jsou podle mě krásným příkladem (nefunkční) společenské smlouvy: mají se o zajištění péče o děti v létě postarat jejich rodiče, nebo za to převezme zodpovědnost stát a poskytne služby, které rodičům tuto práci usnadní? Prázdniny vznikly již v 18. století z potřeby uvolnit děti pro práci v hospodářství. Přesto se i v létě v roce 2025 stále řídíme harmonogramem vzešlým z potřeb rurální předindustriální společnosti. Je načase, aby stát reagoval na změny ve společnosti a nové nároky na rodičovství, které neumožňují organizovat letní prázdniny jako v předchozích stoletích.
Díky zmíněné otázce, kterou si my ženy někdy pokládáme, jsem znovu sáhla po skvělé knize od Minouche Shafik What We Owe Each Other. Je právě o tom, že je načase přeformulovat společenskou smlouvu, protože změna genderových rolí, stárnutí populace, klimatické změny a technologický rozvoj zásadně proměnily veřejnou i soukromou sféru. Pracovní trh a rodina se dramaticky mění a společenská smlouva by se tomu měla přizpůsobit. Například v létě, jak píše sama autorka:
„Školní harmonogram s dlouhými letními prázdninami je výzvou pro pracující rodiče a nedává smysl ve společnostech, kde velmi málo lidí pracuje v zemědělství a dětská práce je nelegální. Je zásadní posunout se směrem ke společenské smlouvě, která podporuje dvoupříjmové rodiny.“
Férová domácnost vznikla jako odpověď na nefunkční společenskou smlouvu. V jednu chvíli jsem silně cítila, že jsou ženy obětí celospolečenské dohody, která je staví do nevýhodné a neřešitelné situace, ve které se po nich chce, aby participovaly na pracovním trhu a zároveň zastaly většinu neplacené práce. Že stát na ně převádí zodpovědnost za potřeby, na jejichž plnění by měl participovat (péče o malé děti, kvalitní a dostupné vzdělávání, péče o seniory aj.). Že velká část mužské části populace zatím tento nespravedlivý systém neprohlédla. Ženy se pak sebe samy zoufale ptají:
„Kdy jsem k tomu dala souhlas?“
Moje odpověď je: nikdy, protože se jich nikdo na souhlas neptal. Bylo za ně rozhodnuto dávno před tím, než vstoupily do partnerství nebo se jim narodily děti. Vlastně už před tím, než se samy narodily.
Rezonuje s vámi taky tato otázka? Napište mi, čím se vás dotýká.
Cítíte se taky někdy zrazeni/y společenskou smlouvou?
Srdečně zdravím a mávám 👋🏼
Martina