„Stačí jen říct, co mám udělat“ nic neřeší

Protože „jen říct“ znamená všimnout si, myslet na to, zaúkolovat, připomínat. Je to vyčerpávající práce. Jmenuje se – mentální zátěž.

Žena padá na ústa a muž moc nechápe, z čeho je tak unavená. Setkávám se s tím často. Může za to právě mentální zátěž. Lépe řečeno její objem a špatná distribuce mezi partnery. Je neviditelná, nemá hranice, je nekonečná.

„Ta piha na Markových zádech se mi nelíbí. Když mu to vyříznou, jaké kroužky se musí zrušit? Bude se bát, bude naštvaný, že nemůže na fotbal. Došel šampón, pytle do odpadkového koše a potřebujeme nový plech do trouby. Co bude k večeři? Máme něco v lednici? Je dost ovoce na zítřejší svačiny? Došel javorový sirup, to tu snídani nebudou jíst. Babička má narozeniny. Dárek, zavolat, zajet. Jak jsme na tom s penězi tento měsíc? Ušetříme něco? Potřebujeme rezervu na Vánoce. Letos jsou nejdelší vánoční prázdniny. Co s dětmi, když dovolenou už nemáme? Dárky teď nemám sílu řešit. Ale adventní kalendáře už bych mít měla. Lednička se namrazuje. Snad to půjde opravit. Musím ji odmrazit. Musím zpracovat co nejvíc jídla, aby se nemuselo vyhodit. Věšáky na bundy nestačí. Potřebujeme další. Ale kam je dáme? Laura nemá domácí úkoly, dnes má až do večera kroužky. To jsem zvědavá, kdy si ty úkoly udělá. Zase na poslední chvíli bude vyšilovat a budeme řešit stres a emoce. Neviděli jsme se dlouho s Aničkou a Tomášem. Možná bychom mohli podniknout nějaký společný výlet. Napíšu Aničce, co dělají o víkendu. Na oslavě v sobotu musí být něco bez lepku pro Pavla. V pátek vyzvednout dort, jsou tam jen do tří. Musím dřív z práce. Helenka jede na výpravu s oddílem. Musím domluvit, kdo ji tam doveze. Řeknu mamince Adélky. Na oplátku nabídnu vyzvednutí ze schůzky příští týden. Na Whatsappu mi visí neotevřených několik konverzací. Markovi jsou malé zimní boty. Vyprat věci na zápas. Uschne to do zítra? Kdo jde dnes se psem? Tříděný odpad přetéká. Co ten Marek na tom mobilu vlastně dělá? Je to bezpečné? Zařídil Michal už tu technickou? Kdy si s dětmi pokecáme o tom, jak se mají? Lampionový průvod ve středu – nemáme lampiony! Klára ztratila už třetí průkazku na MHD. A lahví do školy máme polovinu. Musíme ven, pořád sedíme doma...“

Takhle může vypadat minuta života matky několika dětí. Že si nevymýšlím, potvrzuje čtenářka Férovky:

Napsala jsem si totéž někdy loni. Vyšlo mi to na cca 60 mikropoložek během 10 minut (mám 4 děti, full time job).

Ty mikropoložky mají název – mentální zátěž. Je to neviditelná práce, kterou vnímá jen ten, kdo ji vykonává, ti ostatní si v lepším případě všimnou až výstupů této práce. Někdy je tak abstraktní a všeprostupující, že si jí nejsou vědomi ani ti, koho zatěžuje. Kognitivní práce je specifická v tom, že žije mimo hranice času a prostoru. Můžete si ji vzít s sebou do práce, může se vám vkrást do hlavy během volného času i spánku. Je nekonečná, dokud máte vztahy, máte mentální zátěž.

Nekonečné šrotování mozku a mentální zátěž jsou samozřejmě spojené i s placenou prací a mnozí z vás si možná řeknou, že tady objevujeme Ameriku. Pokud se týče domácí sféry, tak v posledních letech skutečně Ameriku objevujeme. O tom, že se doma odehrává spousta kognitivní práce a regulace emocí, které ženy vyčerpává ale také znevýhodňuje např. na trhu práce, se mluví ve veřejném prostoru málo. Zatímco o tom, jak si práci nenosit domů, jak si nastavovat zdravé hranice mezi osobním a pracovním světem, jak předcházet v práci vyhoření, se podle mě mluví hojně. Více by se mělo mluvit o tom, jaké to má dopady na osobní život lidí (převážně mužů), kteří takhle intenzivně pracují. Protože podle výzkumu organizace Solvo tátové zaujímají v životě dětí až čtvrtou pozici. Předběhli je i trenéři.

Co mají oba typy mentální zátěže podle mě společné, je to, že řešení nemá spočívat pouze v individuální rovině (tzv. poradíme ti, jak si můžeš pomoct sám), ale v nastavení dobrých pracovních podmínek. V něčem se ale zásadně liší: placenou práci můžete přinejhorším změnit a na lidech v kanceláři nebo výrobě vám nejspíš nezáleží tolik jako na vaší rodině. Doma jde o víc. Nemůžete od úkolů doma utéct, nemůžete je většinou ignorovat či vyčekat, nemáte je na koho přehodit. Cítíte velkou zodpovědnost.

I velmi inteligentní muži prostě některé věci nemohou a nechtějí vidět a pochopit. Třeba tu mentální zátěž žen. Na vše myslet, plný kalendář, i takové prkotiny, jako svačina před kroužkem a nové silonky na představení se školou. Management – kdy kde co vyzvednout, nakoupit, co uvařit a co vše stihnout.

– čtenářka Férové domácnosti

Většina kvantitativních sociologických výzkumů zabývajících se dělbou práce mentální zátěž vůbec nezahrnuje. Buď se na ni vůbec neptá, nebo nedokáže postihnout její podstatu. Když budete krájet cibuli a u toho rozmýšlet, jak objednat děti k zubaři, jakou činnost uvedete jako respondent/ka do výzkumu o tom, jak trávíte čas? Napíšete, že vaříte. Všechny mentální pochody na pozadí zůstanou výzkumnicím skryty, pokud se na ně explicitně nezeptají.

Výzkumnice se naštěstí začínají ptát. Například americká socioložka Allison Daminger vyzpovídala do hloubky 70 lidí (35 heterosexuálních párů), aby zjistila, co to ta mentální zátěž je (ona používá termín kognitivní práce) a jak si ji páry dělí (Daminger, A., 2019). Kognitivní práci rozfázovala takto:

1) Předjímání: uvědomění si, že se nějaký problém nebo potřeba musí řešit. Rozpoznání příležitosti to udělat.
→ Nejvyšší čas zařídit letní tábory.

2) Identifikování: zjišťování možností, jak situaci vyřešit.
→ Musím zjistit, jaká je nabídka a kam se chystají spolužáci.

3) Rozhodování: výběr nejlepšího řešení.
→ Výběr konkrétních táborů.

4) Monitorování: Ujištění se zpětně, že došlo k řešení problému a potřeba byla naplněna.
→ Kontrola, že přišlo potvrzení o zápisu.
→ Zpětná vazba od dítěte, jestli to byla dobrá volba.

Její výzkum potvrzuje, že kognitivní práci ve prospěch domácnosti vykonávají převážně ženy. Potvrzuje také, že je vyčerpávající a zasahuje do jejich placené práce i volného času. Co je ale nejzajímavější: ženy mají na starosti především první a čtvrtou fázi, tedy anticipování potřeb a monitoring výsledků. To jsou ty nejvíc neviditelné fáze. Muži se nejčastěji podílejí na fázi rozhodování, na fázi, která s sebou přináší možnost něco ovlivnit a vidět výsledky.

Mentální zátěž je odpověď na otázku, proč nestačí doma jen „pomáhat“, proč řešením není věta „tak mi řekni, co mám udělat“. Protože vynést tříděný odpad může být na chvíli otrava, která je okamžitě odměněna dobrým pocitem z výsledku. Všimnout si, že je potřeba ho vynést, upozornit toho druhého, aby to udělal, několikrát mu to připomenout, je ta skutečně otravná práce.

Pojďme ji zviditelnit

Před třemi lety jsem si zapsala 3 hektické minuty svého mateřského života a dost mi to pomohlo. Zkuste to také – sepište svoje myšlenkové procesy a mentální to-do listy, které vám běží hlavou právě teď.

Pošlete mi je na martina@ferovadomacnost.cz.
Pojďme je zviditelnit a tím upozornit na to, proč věta „stačí jen říct, co mám udělat“ je jen polovičaté řešení.

Martina

P. S.: Jimmy zase uhodil hřebíček na hlavičku. Pod videem nabízí, že se můžeme přihlásit na bezplatný webinář o tom, jak sdílet mentální zátěž a předejít konfliktům během Vánoc, který bude streamovat 18. listopadu (v angličtině). I am in! Samozřejmě po něm bude následovat nabídka placených kurzů, tak pozor na to, ale vy víte, jak to chodí.

P. P. S.: Skvělý rozhovor o mentální zátěži s mojí oblíbenou Kate Mangino (taky v angličtině), autorkou knihy Equal Partners.